Hřiště je plné dospělých s dětmi, ale rodič jsem tu jediný. Ostatní jsou chůvy. Mírně naředěné babičkami. Na západ a na jih od Česka je to asi běžný obrázek, málokde dostávají ženy rodičovský příspěvek po tak dlouhou dobu jako u nás, v Gruzii mě to ale přece jen překvapuje – kde zůstala široká rodina, která dřív jako kmen vychovávala děti, a to ještě pěkně pohromadě, takže nebylo ani jasné, kdo v domě jsou sourozenci a kdo bratranci, sestřenice či bratranci z druhého kolene?
„Tak je tomu stále na venkově,“ vysvětluje mi kamarádka Tamara, „mladí manželé se tam po svatbě nikam nestěhují, ale zůstávají v domě některého z nich, většinou v domě mužovy rodiny. A o potomky se pak stará každý, kdo se v domě nachází – prarodiče, tety, strýcové a rodinní příslušníci, pro které ani nemáte názvy,“ směje se. „V Tbilisi je to ale jinak. Pryč jsou doby, kdy v komunálním bytě 3+1 žila dvě nebo tři pokolení. Teď se každý stará, aby co nejdříve získal vlastní bydlení a utekl od rodinných hádek a sporů o výchovu. A babičky, ty buď ještě pracují, nebo už nějaké vnouče na hlídání mají a další přibrat nezvládnou, popřípadě se do výchovy tak pletou, že si žena zvolí raději chůvu, zvlášť pokud jde o vměšování tchyně,“ doplňuje Tamara.
Při výběru chův se v Tbilisi dává většinou přednost ruským nebo ukrajinským vychovatelkám. Drží prý děti zkrátka, což se zde cení. Podle Tamary totiž gruzínští rodiče své děti hrozně rozmazlují, takže ruská disciplína je tu potom žádoucí. Další bonus rusky…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
