Jako kladivo

Současnou změnu klimatu způsobuje téměř výlučně lidská činnost. Zatímco předchozí zprávy vlivného klimatického panelu OSN zněly o něco opatrněji, ta nejnovější, zveřejněná 9. srpna, mluví jasně: Oteplení pozorované od druhé poloviny 19. století způsobily emise skleníkových plynů vypouštěné člověkem. Naopak přírodní vlivy, jako je sluneční aktivita nebo sopečná činnost, na změny prakticky neměly vliv. Stále častější katastrofy, jako jsou třeba aktuální požáry v Řecku, mají v obecné rovině jasného viníka; civilizaci jako takovou a nakonec každého z nás.

Nejnovější zpráva Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) čítající téměř čtyři tisíce stran také ukazuje, jak mohutný experiment s vlastní planetou podnikáme. Každá z posledních čtyř dekád byla teplejší než všechny předchozí (počítáno od roku 1850). Budou-li současné trendy pokračovat, Země se do konce století ohřeje téměř o tři stupně oproti předprůmyslové éře, což znamená, že na ní bude nejtepleji za poslední tři miliony roků. Před třemi miliony let, v geologickém období zvaném pliocén, přitom na některých místech Antarktidy rostla obdoba buků, Grónsko nepokrýval led a hladina moře byla o 8–14 metrů výše než dnes. Rod Homo (člověk) tehdy neexistoval.

Dosud se oteplilo o 1,1 stupně a důsledky nám letošní léto ukázalo víc než názorně. Teplejší klima znamená vyšší teploty po větší část roku, vyšší rychlost větru a méně srážek, což představuje ideální počasí pro vznik požárů. Období sucha zároveň doprovázejí přívalové deště a s nimi povodně podobné té, jaká v Německu nedávno proměnila města v řeky a zem pod některými jejich čtvrtěmi prostě odnesla. Finsko zažilo nejdelší vlnu veder za nejméně 60 let. Horka, jaká panovala v červenci na západě Kanady nebo v Turecku, jsou v podstatě neslučitelná s pobytem venku. „To, co nám říká věda, se děje přímo před našima očima. Dopadá to na nás každodenně jako kladivo,“ uvedl v souvislosti s novou zprávou IPCC Malik Amin Aslam, politik a environmentalista z Pákistánu, kde loni teploty přesáhly 50 stupňů.

Problémy přitom narůstají. Nebezpečné vlny veder, jaké se dříve vyskytovaly jednou za 50 let, dnes přicházejí každou dekádu a při oteplení o 1,5 stupně Celsia (což je hranice, jejímuž překročení by se lidstvo rádo vyhnulo) se interval zkrátí na pět roků. Budeme svědky sílících a častějších tropických bouří i prudkých výkyvů cen potravin. Řadu oblastí včetně jižní Evropy a rozsáhlých částí amerického kontinentu postihnou sucha. Vzestup hladiny moří doprovodí záplavy pobřežních oblastí umocněné bouřemi. Do pohybu se dají klimatičtí uprchlíci z nejzasaženějších chudých států.

„Klimatologové vyplnili mezery ve výzkumu podnebí v minulosti a vylepšili klimatické modely. Díky tomu dnes jasně víme, jak zemské klima funguje, jak jej ovlivňuje lidská činnost a kam se ubíráme,“ říká Valérie Masson-Delmotte, místopředsedkyně pracovní skupiny IPCC, která současnou zprávu sepsala. A i když se s kolegy snaží mluvit optimisticky, situace je natolik vážná, že v horizontu staletí může jít o samo přežití technické civilizace.

Nejpravděpodobnější scénář

Před ničivými dopady klimatických změn varovaly americké tajné služby svoji vládu již v sedmdesátých letech, první zpráva IPCC vyšla v roce 1990 (ta současná je už šestá) a minimálně od začátku nového tisíciletí už rozsah problému velmi dobře známe. Přesto emise neustále rostou, v poslední dekádě sice pomaleji než dřív, letos ale naopak rekordní rychlostí. Ve Spojených státech kvůli vyšším cenám plynu po letech poklesu opět vzrůstá spotřeba uhlí. Čína chce stavět další tepelné elektrárny a nynější výzva generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese, aby svět stavbu těchto zařízení okamžitě ukončil, na tom stěží něco změní.

I proto není překvapením, co nám zpráva IPCC, která je souhrnem více než 14 tisíc vědeckých prací a dílem 234 autorů z 65 zemí, vlastně ukazuje: zabránit tomu, aby se Země v tomto století neohřála více než o zmíněných 1,5 stupně Celsia, již v podstatě nelze, z čehož mimo jiné vyplývá, že z planety zmizí většina korálů. A už jen zůstat poblíž této hranice by znamenalo snížit světové emise skleníkových plynů na polovinu do roku 2030 a na nulu zhruba do poloviny století. Jinými slovy, vlak, který stále zrychluje, má najednou zabrzdit málem „na pětníku“ – navíc v situaci, kdy chce rozvojový svět bohatnout a dál přikládat pod kotel. Byla by to nejrychlejší a nejdramatičtější změna v historii lidstva.

Hranice 1,5 stupně tak podle zprávy IPCC padne již do roku 2040 a s ní i jeden z cílů pařížské klimatické dohody. Nesmírně těžké ale bude splnit i mírnější cíl pařížských jednání, tedy zabránit ohřátí Země o více než dva stupně Celsia. Zpráva pracuje s pěti scénáři socioekonomického vývoje, které volně popisují různé verze budoucnosti – a i dosažení dvoustupňového cíle je reálné pouze ve světě, v němž je hlavním heslem udržitelnost: Vlády maximálně spolupracují a snaží se chránit životní prostředí. Společnost klade důraz na jiné hodnoty než materiální bohatství. Klesá sociální nerovnost uvnitř států i mezi jednotlivými zeměmi navzájem, spotřeba je orientovaná tak, aby se minimalizovalo využití nerostných zdrojů i energie.

Takový svět se tomu současnému moc nepodobá. Reálnější je proto střední scénář označovaný SSP2–4.5, který povede ke zmíněnému třístupňovému růstu teploty. Současné trendy v něm pokračují i v budoucnosti: Nerovnost se zvyšuje, vlády sice spolupracují, ale ne výrazněji než dosud. Počet lidí na Zemi roste, i když nijak dramaticky a jen dočasně. Stav ekosystémů se zhoršuje. Od toho všeho se pak odvíjejí také emise, které porostou ještě zhruba 15 let, poté budou stagnovat a klesat začnou až v druhé polovině století, přičemž na nulu nespadnou ani v roce 2100.

Že právě tento střední scénář je nejpravděpodobnější, naznačuje ještě jedna skutečnost: Jestliže zprávy IPCC vycházejí již 30 let, jak se vlastně naplňují jejich předpovědi? Ukazuje se, že se klima vyvíjí právě podle středních scénářů, byť se pohybuje spíše na jejich horní hranici, blíže k pesimističtějším prognózám.

Za hranou

Planeta se tedy nejspíš opravdu vrací na konec třetihor, do pozdního pliocénu. Míří tam nejrychleji za posledních nejméně dva tisíce let, v měřítku lidského života však změny probíhají stále dost pomalu. „Kladivo“ proto může s plnou silou udeřit až po roce 2050. Do poloviny století se totiž od sebe křivky růstu teploty v jednotlivých scénářích příliš nevzdalují, v roce 2100 ale rozdíl mezi nejpříznivějším a nejméně příznivým scénářem už představuje alarmující čtyři stupně Celsia.

Vše mohou navíc zdramatizovat takzvané body zlomu, kdy se určitý systém nevratně překlopí do odlišného stavu, asi jako když se uvolní lavina.

„Grónský ledovec už za bodem zlomu je. Určitě neroztaje do konce století, ale i když se nám podaří co nejrychleji stabilizovat celosvětovou teplotu, tát nepochybně bude ještě další tisíce let. Podobně se nedá zabránit ztrátě poloviny alpských ledovců do roku 2050. V Grónském ledu je přitom uloženo šest až sedm metrů vzestupu mořské hladiny,“ varuje polární mikrobioložka Marie Šabacká.

Další bod zlomu se může projevit v Antarktidě: „Antarktický ledovcový štít, který byl doposud považován za velice stabilní, se může rozpadat mnohem dříve, než se předpokládalo, což rozhodí celý klimatický systém. Současná zpráva IPCC poprvé připouští, že by k tomu mohlo skutečně dojít,“ upozorňuje vědkyně.

Jak by mohl vypadat o tři stupně teplejší „třetihorní“ svět, nedávno analyzoval týdeník The Economist. Amazonský prales s největší pravděpodobností uschne, což bude opět bod zlomu, který uvolní do ovzduší další gigatuny uhlíku. V Číně a v Indii (ale také v Česku) se v ročním průměru oteplí zhruba o čtyři stupně a dopady na zemědělství si lze stěží představit. V Indii, na jihovýchodě Pákistánu a obecně všude v oblastech s vlhkým tropickým podnebím budou během vln veder nastávat situace, kdy se lidské tělo již nedokáže ochlazovat pocením – lidé se budou zvláště při fyzické aktivitě doslova „vařit za živa“ a mnohdy i umírat, včetně těch mladých a zdravých. Život bez klimatizace se ale, hlavně ve městech, stane obtížným třeba i v Pobaltí.

Za tím vším bobtná další plíživá hrozba. Jak již naznačila Marie Šabacká, zprávy IPCC opakovaně připomínají, že i v nejoptimističtějších scénářích se vzestup moří nezastaví po celá staletí až tisíciletí od okamžiku, kdy přestaneme vypouštět emise. Pokud se do konce tohoto století oteplí o tři stupně, může do roku 2300 hladina oceánů stoupnout o tři i více metrů a tím vzestup zdaleka neskončí. Miliarda lidí přitom žije na územích, která jsou méně než deset metrů nad hladinou nejvyššího přílivu, a mnohá z nich už teď ohrožují záplavy hnané bouřemi.

Hrát nižší ligu

Ani tak pesimistický výhled ovšem neznamená, že je čas hodit flintu do žita. Jak řekl listu The Guardian britský klimatolog Richard Allan, jeden z vedoucích autorů zprávy IPCC, každý zlomek stupně Celsia oteplení, který se podaří odvrátit, je důležitý. Jsme podle něj ve fázi, kdy se snažíme prosadit menší výkyvy počasí oproti „první lize extrémních jevů“. Důležitou roli v tom může sehrát klimatický summit, který se na přelomu podzimu a zimy sejde v Glasgow ve Skotsku.

Půjde v něm právě o to, aby zatím poměrně bezzubá Pařížská dohoda první ligu katastrof skutečně odvrátila. Závazky k omezení emisí, které státy před šesti lety v Paříži předložily, k tomu totiž nestačí. Organizace Climate Action Tracker krátce po pařížské konferenci spočítala, že v součtu by dobrovolné závazky všech zemí vedly k oteplení o 2,7 stupně Celsia do konce století. Státy proto musí nabídnout víc a právě v Glasgow se mají nové závazky definitivně ocitnout na stole.

Podle The Economist mnoho zemí OSN během uplynulého roku skutečně předložilo nové návrhy. Například Kanada se letos v červenci nově zavázala snížit k roku 2030 emise o 40–45 procent oproti roku 2005 a do poloviny století dosáhnout uhlíkové neutrality, Korejská republika loni v prosinci předložila plán obsahující sice menší redukci emisí, zato v porovnání s rokem 2017, tedy z horšího startovního bodu. Plány obou zemí hodnotí Climate Action Tracker jako nedostatečné, nicméně v součtu by teď splnění všeho, co vlády světa slíbily nebo co už realizují, vedlo k mírnějšímu oteplení už „pouze“ o 2,4 stupně. A započítáme-li zatím jen deklarované záměry, jako je plán americké administrativy dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050 a podobný závazek Číny, dostáváme se na dva stupně. Celá věc se ale pojí s obrovskou nejistotou – plány jsou většinou zatím v lepším případě pouze „na papíře“ v ústředí Pařížské dohody, v horším jen v rovině slibů. Jestli k deklarovanému omezení emisí skutečně dojde, je tedy ve hvězdách.

Christiana Figueres, bývalá lídryně mezinárodních klimatických jednání, označuje nadcházející summit v Glasgow za okamžik pravdy. Nutno ovšem dodat, že podobných „okamžiků pravdy“ jsme v uplynulých třech dekádách absolvovali již řadu a emise nepřestávají růst. Jak to změnit, se bude snažit ukázat další část nynější 6. hodnotící zprávy IPCC, která má vyjít na jaře příštího roku.