Tam kdesi na povrchu je císařský palác, jehož věže s pozlacenými kupolemi se třpytí v poledním slunci
„Kněží svými modlitbami vzdávali Bohu díky,
že jim bylo dovoleno uvidět tak mnoho, a prosili
o odpuštění, že touží uvidět ještě víc.“
Ted Chiang: Babylonská věž
Pokud prohlásím, že se velkolepá myšlenka prokopat se na dno země zrodila ve vznešené hlavě praotce otce našeho nynějšího vznešeného císaře, mohu se mýlit. Nevím totiž, kdo je v současnosti naším císařem. Nikdo z těch, kdo žijí na povrchu, nesestoupil k nám, mužům otevírajícím cestu na dno země, už celé roky. Mohu to tvrdit, ačkoli nevím, co znamená slovo rok, protože vím, že už velmi, velmi dávno nám nikdo nejnovější zprávy nepřinesl. Vše, co víme, jsou jen odkazy z třetí či čtvrté ruky. Dnes možná vládne v naší zemi syn či vnuk císaře, o kterém si my zde dole stále myslíme, že sedí na trůnu, a vzdáváme mu úctu.
Karavany, které ze zemského povrchu vezou zásoby potravin a pitné vody, nikdy nepřicházejí až k nám. Zastaví se již po několika dnech cesty pod povrchem, aby veškerý náklad předaly jiným nosičům, kteří s ním zase putují několik dní, dokud ho nepřenesou na další stanici a tam sudy a pytle převezme jiná skupina.
Říká se, že zde dole je teplota, tlak a výpary, které by lidi žijící na zemském povrchu zabily. Možná je to jen legenda, kterou velitelé upevňují naše sebevědomí. Často nám opakují, že lidé tam nahoře nás považují za hrdiny. Prý i samotní vznešení císaři…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu