Stárnutí

Na měsíc mrzákem

Dobíhal jsem kraťas přes celý kurt a při doklouznutí mě píchlo v zadní straně stehna. Bylo po tenise. Sypal jsem si před soupeřem popel na hlavu. Mám po šedesátce, takže bych měl vědět, že sprinty jsou zrádné, nebylo to poprvé, co jsem zase zapomněl, že stárnu!

Věděl jsem, že nejmíň měsíc nebudu moct běhat ani hrát tenis, ale naštěstí bylo léto a se ženou jsme každý večer chodili k vodě. Při kraulu mi natažený stehenní sval překážet nebude.

Pro každý pohyb platí, že čím častěji ho děláte, tím uvolněněji se v něm cítíte, ale plavání je výjimečné. Hýbete se v jiném živlu a cit pro vodu je plachý jako lesní víla, musíte se o něj zas a znovu trpělivě ucházet. Už měsíc jsem plaval každý večer a do svalů se mi vrátila vláčnost z dávné minulosti.

Když mi plavání zůstalo jako jediný ze sportů, přidal jsem na délce a posledních pět set metrů střídal kraulové sprinty s pomalým znakem. Měl jsem radost, že můžu zabírat naplno, protože na rozdíl od běhu jsou při plavání svaly namáhány plynule a je skoro nemožné si nějaký zranit.

A potom jsem ucítil ostré píchnutí ve svalu, který se táhne od břicha ke slabinám a o kterém jsem ani netušil, že ho mám. Stal jsem se na měsíc mrzákem, odsouzeným ke stařecké chůzi.

Achillova pata

Tohle bylo zatím poslední z dlouhé série překvapení, která provázejí mé stárnutí. Začala v padesáti jednoho zářijového večera. Sval natržený při tenisovém podání (z předcházející kapitoly) nepočítám, protože po něm…