Ostrov

Tma má jednoduchý příběh: trvá, dokud neotevřeš oči.

Hru na opilého slepce vymyslel papá, když jsi dostal plané neštovice. Vřídky se začervenalými okraji ti vyrostly po celém těle i na očních víčkách, takže jsi na dva týdny oslepl. Papá rozmístil po domě barevné nitky se zvonečky, které tě dovedly do zahrady, do kuchyně nebo ke gramofonu. Obývací pokoj zněl jako c moll, dětský pokoj G dur, koupelna fis a záchod jako andante con moto z Beethovenovy Osudové. Krátkodobou slepotu jsi využil k tréninku smyslů a konečky prstů zkoumal povrch nábytku, knih, cínových vojáčků nebo stromů. A i když tě plané neštovice už dávno přešly, papá si s tebou čas od času hrál na opilého slepce: zahalil ti tvář šátkem a řekl, že existují věci, které člověk vidí jen se zavřenýma očima.

Bylo ti devět a papá šestačtyřicet.

V dlaních sis pohrával se skleněným předmětem, potom jsi nahmatal papírovou etiketu a nadšeně vykřikl: „Pivo!“

„Světlé, nebo tmavé?“ zeptal se papá a dal si šluka z cigarety. Přiložil sis hrdlo lahve k nosním dírkám, nasál hořce medovou vůni a dodal: „Tmavé.“

„Bravo, Tichoučko. Lokni si!“ vyhrkl papá a rozčepýřil ti vlasy, které nyní, s přibývajícími lety, prořídly a ustoupily do rozlehlých koutů. Zato hříva papá byla po skalním vodopádu Šomoška druhým nejpozoruhodnějším úkazem v Cerové vrchovině. Přitom si ji nikdy nečesal ani nemyl šamponem; za svítání přelezl plot chráněného lesoparku, skočil nahý do ledového Chočského jezera, chrochtal jako kanec a…