„… druhého dne se zase objevíte na té ulici s tou hospodou s tím neonem a během těch nekonečných minut, co čekáte na taxi, si v hlavě přehráváte scénky. Že tam tak stojíte, a najednou se z ničeho nic objeví někdo známý.“
Prudce se otočí, vykulí oči.
„Ježíši, ahoj. Co ty tady?“
Ruce založí na prsou.
„Ano? No vidíš… Já? Ále, jen čekám na taxík. Byla jsem tu…“
Rozhlédne se.
„Tam v tom baru jsem se potkala se starou kamarádkou.“
Pohled do hlediště, zašklebí se.
„Vlastně, byla jsem u rodičů a prošla jsem se až sem, odsud si brávám taxík…“
Ani nedokončí, rovnou mávne rukou.
„Blbost.“
Hluboký nádech.
„Ale nikoho jsem v ten večer nepotkala. Stála jsem u toho baru, sama, foukalo, asi po milionu let přijelo taxi, a už jsem přesně věděla, jak se mám chovat. Taxikář si vás zase přeměří…“
Našpulí ústa a jako by si někoho měřila odshora dolů.
„… ale dřív, než si vás zařadí, sama mu řeknete: Byl to dlouhý večer a ráno je třeba vstávat. Poctí vás slovem ,slečno‘, vy se zasmějete, ale nevyvedete ho z omylu, protože není vhodný čas, abyste řekla: Haha, prý slečno - ne, ne, už paní. Ke svému domu si vystačíte už jen s klasikou: včera nepršelo, zítra by mohlo; vymyslíte si příběh o tom, jak jste rok žila v Americe: ano, ano, v Ohiu jsou ta tornáda, ano, ano, tam jsem u jedné české rodiny dělala au…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
