Nedráždi anděla

Tu vaši plánovanou návštěvu budeme muset přeložit na jindy,“ oznamuje mi kamarádka, „k nám ráčili přijít batonebi.“ Batonebi? Kdo že ráčil přijít? A proč o nich mluví tak obřadně a archaicky? Těmi návštěvníky jsou neštovice. Ačkoli mohlo by to být ještě dalších šest dětských infekčních nemocí: spalničky, příušnice, zarděnky, černý kašel, spála a před vymýcením také pravé neštovice. Všechny tyto nemoci jsou totiž v Gruzii lidově označovány obecným termínem batonebi, v překladu pánové, panstvo. Je to prý jedna rodina, bratři a sestry. Jsou to buď zlí duchové, nebo naopak andělé seslaní Bohem. Na nic od Boha si člověk nemůže stěžovat a tuhle návštěvu by měl přijmout s obzvláštní vděčností, vždyť ten, kdo aspoň jednou z nemocí netrpěl, je Bohem odmítán. Aspoň podle východogruzínských horalů. A nad jizvami se neošklíbá, jsou přece jako polibek od anděla.

A tak se tyto nemoci vítaly v Gruzii s úctou, vážností a zároveň radostně, jako by rodina přijímala nejmilejšího hosta.

„Od doby, co náš otec zemřel, chodila matka zachmuřená a celá v černém. Trvalo to několik let. Pak jsme s bratrem dostali neštovice a matka se ráno zjevila zahalená v červeném šálu a pořád se jen usmívala. Mysleli jsme si, že jí haraší,“ vypráví mi naše prodavačka Irina, jak její matka dodržela tradici vítání ducha neštovic. „V pokoji se děly věci… Mám to vše jak halucinogenní zážitek: ležím v horečce, oblečená celá do červené barvy. Kolem zápěstí mám červené šňůrky, na oknech…