Jsem Paula

Dávid neměl rád křik, hluk, troubení aut, hlasitou hudbu a hádky. I teď se z toho chvěl po celém těle. Dveře v kuchyni byly otevřené dokořán, jako by mu rodiče úmyslně nedávali na výběr. Nejdřív si chtěl před jejich hlasitou hádkou zacpat uši a počkat na chodbě, ale tohle si musel vyslechnout. Chtěl vědět, proč otec nadává na dědu.

„Tvůj otec našeho syna mentálně znečišťuje! Systematicky! Rozumíš? Nebo je ti to jedno?“ hulákal Dávidův otec a šermoval před svou ženou pravítkem. Na rameni mu visela taška s notebookem. Paula čistila zeleninu, na muže se ani nepodívala. Stála klidně u kuchyňské linky, na vzpřímených zádech jí nehnutě spočíval silný ohnivý cop. Jen ruka s nožíkem kmitala o něco rychleji a osekávala mrkev do nepřirozeně tenkého válce. Paula používala na škrabání nůž, protože nože ji na rozdíl od škrabek na čištění zeleniny fascinovaly. Užívala si lesk čepele a nemohla se dočkat krájení cibule. Vzrušovalo ji, jak ostří nože ohrožuje konečky prstů, ale v rukách dobrého kuchaře nepronikne pod kůži. Kdyby byla muž, holila by se břitvou.

„Přestaň přehánět. Tomu se říká dětství. Imaginace, jestli ti to něco říká,“ pronesla a dál se věnovala čištění mrkve a petržele, čímž dávala manželovi najevo skutečné priority, vedle nichž jeho vykonstruované obavy o zdravý vývoj syna nemají místo.

„Ale tvůj syn posílá dopisy Hitlerovi! Do prdele, vždyť je děcko! Ať si pro mě za mě myslí, že vítr je prd jednorožce, ale nemůže si přece dopisovat s Hitlerem jen proto, že mu to…