Jezení

Vítězství

Když Mirec to ráno otevřel oči, uviděl strop. Jenomže ten strop, který ho každé ráno vítal jako to první, co potkal, se dnes nachází zhruba o půl metru dál než obvykle, což poukazovalo na fakt, že Mirec spal na zemi, na měkoučkém, ale na spaní přece jen ne nejměkčím koberci. Mohlo to mít jen několik příčin, dvě tři, a to že buď nemohl najít postel, anebo ji nechtěl najít, nebo do ní netrefil, nebo ji někdo přesunul, kdoví, vždyť život je zázrak, osud je zázrak, a taky sám Mirec je zázrak, a tak možná byla i nějaká pátá šestá možnost, a jak je ten svět dneska poblázněný, tak možná ani ta pátá šestá možnost ne.

A přitom to, že spal na zemi, byla úplná prkotina vzhledem k jedné věci, a to té, že Mirecovi chyběla jedna ruka.

Mirec ležel na koberci natažený jak široký, tak dlouhý, cosi takového jako ten borec na da Vinciho obrázku, ten v kruhu, co je za ním ještě takové kdesi cosi, a sumarizoval a hleděl do stropu očima vypoulenýma jak pingpongové míčky. Vstupme, prosím, na chvíli do Mirkovy hlavy a koukněme, jak to viděl ohledně své ruky:

„Hmm,…………………………………………………………………………………………………………………………………“

(blokáda šedé kůry mozkové a Mirec myslí Nic)

No, čtenáři, máme vskutku štěstí, vstoupili jsme právě, když se to Mirkovi seklo v hlavě. Chvíli počkáme, čtenáři, a potom vstupme. A hele ho, podívej:

„……………………………………………………………………………………………………….hmm,“ (chytá se a kolečka v kortexu se začínají otáčet a spolupracovat a právě startuje kognitivní aktivita) „…….…