Kdy začíná dospělost

Maturita, vojna, odstěhování od rodičů, vstup do stálého zaměstnání, svatba – a děti. Přechod mezi dospíváním a dospělostí býval ještě před pár desítkami let v životě většiny lidí určen konkrétními událostmi, jež přicházely obvykle v rychlém sledu. Mladíka či slečnu, kteří všeobecně sdílenými milníky (nebo některými z nich) prošli, začalo okolí vnímat jako dospělé a oni sami sebe také.

Člověk nemusí být zkušený sociolog, aby si všiml, že většina tradičních znamení nejdůležitějšího životního přechodu už dávno neplatí. Povinná vojenská služba je zrušená, prodlužované studium a experimentování na trhu práce oslabily příchuť osudovosti nástupu do prvního zaměstnání a početí potomka a svatba se odkládají v průměru ke konci třetí dekády života. Je evidentní, že tahle ztráta jasných a společensky sdílených signálů přechodu do dospělosti dnešním dvacátníkům trochu zamotala hlavu. „V něčem ano a v něčem ne,“ odpovídají nejčastěji na otázku, zda se považují za dospělé, a psychologové dodávají, že nastal čas mluvit o nové etapě lidského vývoje. Hranice, oddělující mládě od samostatného jedince, na níž ve všech kulturách lidských dějin panovala jasná shoda, se zkrátka hledá znovu a složitě. Takže: kdy začíná dospělost? A co tenhle pojem vlastně v dnešní době znamená?

Cheesecake a volby

„Máma udělala výborný cheesecake s jahodovo-borůvkovou náplní, která při pečení vystříkla všude kolem,“ odpovídá Tereza Flossmannová se smíchem na otázku, jak prožila dnešní den. „A když odpoledne přijeli příbuzní, všichni jsme si pochutnali. Bylo to moc prima.“

Je první dubnová neděle a studentka příbramského gymnázia právě slaví jubileum, které je z hlediska platné české legislativy tou nejdůležitější hranicí v životě vůbec. Ode dneška nabývá Tereza plných občanských práv a s výjimkou kandidatury do parlamentu či na prezidentský úřad, na něž si musí ještě pár let počkat, smí dělat prakticky vše, co její rodiče. Může se vdát, volit, pořídit si střelnou zbraň, pít alkohol nebo kouřit cigarety, může se nechat zaměstnat a řídit automobil. Anebo také jít do vězení bez polehčujících okolností, pokud poruší zákon.

Při rozhovoru se však zdá, že ji v den osmnáctin více než změna společenského statusu zaměstnávají docela obyčejné radosti rodinného života, který se pro dnešek točí kolem ní. Vydařený narozeninový dort ji evidentně naplňuje větším potěšením než fakt, že si může ode dneška v samoobsluze legálně koupit lahev vína. „Nějak nemám pocit, že bych měla víc svobody než včera, když jsem šla spát,“ přemýšlí studentka. „Mám liberální výchovu, takže jsem si nepřipadala omezovaná. O velkých životních rozhodnutích se budu stejně radit s rodiči, protože mi na jejich názoru záleží. Jít legálně na pivo nebo si udělat řidičák je určitě fajn, ale teď v pandemii s tím stejně musím počkat.“

Jediná velká změna, na niž se s dovršením plnoletosti Tereza opravdu těší, je možnost volit v podzimních parlamentních volbách. Už v prvním ročníku gymnázia pomáhala v kampani jako dobrovolnice Pirátům a je ráda, že je konečně může podpořit platným hlasem. „Nelíbí se mi, kam vládní strany tuto zemi vedou,“ říká legálně dospělá žena. „A my mladí to můžeme změnit.“

Někde mezi

Navzdory čerstvě nabytým právům a chuti účastnit se veřejného života však studentka třetího ročníku gymnázia dodává, že úplně dospělá si ještě nepřipadá. A stejně to vidí i její další vrstevníci. Pocit, že se nacházejí „někde mezi“, je podle výzkumů napříč vyspělým světem typický nejen pro čerstvě plnoleté adolescenty, ale přetrvává hluboko do další dekády života.

Ona osmnáctka, kterou český právní řád – tak jako většina ostatních – stanovil coby ústřední milník dospělosti, totiž v dnešní době se skutečnou dospělostí nemá mnoho společného. Funguje jako vstupenka do světa způsobilých, v realitě vývoje ale neodpovídá ani biologickému, ani sociálnímu zrání dnešních exemplářů druhu homo sapiens.

Pokud se na dospělost díváme z hlediska biologie, největší zlom přichází o pár let dříve s dozráváním pohlavních orgánů. Ve starších kulturách byla puberta považovaná za klíčový milník a její měřitelné znaky se počítaly ještě v moderní době – například britské pracovní právo z první poloviny 19. století umožňovalo zaměstnat v továrně dorostence, jemuž se z dásní vyklubala dospělá stolička sedmička, což se obvykle stává mezi jedenáctým a třináctým rokem.

S pubertou kromě zvenčí viditelných změn přichází také vůbec největší přestavba uvnitř lebeční dutiny, k jaké během lidského života dojde. Dětský mozek vybavený miliardami spojení, aby co nejefektivněji vstřebával informace a učil se novým věcem, v tomhle čase zredukuje jejich množství téměř na polovinu. Zjednodušeně se tento proces, nazývaný odborně prořezávání, dá vysvětlit tak, že obrovskou zásobárnu nasbíraných poznatků náš řídící orgán vymění za přehlednější soustavu jakýchsi konceptů, s jejichž pomocí se bude ve světě orientovat rychleji.

A zároveň v pubertálním mozku dozrává systém receptorů dopaminu, což mimo jiné přináší bažení po nových, často adrenalinových zkušenostech a tendenci k osamostatnění od dohlížejících autorit. „Dopamin nám dává pocit smysluplnosti,“ vysvětluje neurovědec a psychiatr Jiří Horáček. „Právě proto začínají být dospívající mnohem citlivější na některá témata, jako je spravedlnost a právo, oslovuje je umění, hudba a filozofie.“

Puberta se v našem civilizačním okruhu během uplynulého století posunula do ranějšího věku, což je fenomén, kterému věda přesně nerozumí, ale pravděpodobně souvisí s životosprávou a dětskou nadváhou. A zatímco začátek biologické dospělosti přichází dříve, její definitivní završení naopak mnohem později, než se donedávna soudilo. Současné neurologické výzkumy zjišťují, že lidský mozek dozrává až zhruba do pětadvacátého roku, někdy i déle. A jako poslední přicházejí na řadu vývojově mladší části nervové soustavy, které kontrolují ty prastaré, animální. S jistou mírou zjednodušení tak můžeme říci, že až pokročilý dvacátník naplno ovládne umění brzdit své impulzy, chovat se rozvážně, plánovat a přemýšlet v abstraktních pojmech.

Úředně stanovená osmnáctka, která leží někde uprostřed mezi pubertou a dozráním mozku, tak mnohem víc než biologii dospělosti odráží kulturní koncepty, podle nichž život ještě nedávno běžel. Je to věk, kdy ještě před pár desítkami let mladý člověk dokončoval střední školu, poohlížel se po zaměstnání (vysokoškoláků bylo před rokem 1989 kolem desetiny populace) a o několik let později zakládal rodinu. Dnes má ještě většinou rok do maturity, následované u čtvrtiny ročníku dalším mnohaletým studiem. S velkou pravděpodobností jej budou živit rodiče, bude cestovat, střídat partnery a příležitostná zaměstnání a na potomstvo pomyslí až těsně před třicítkou. Na svatbu, jejíž přitažlivost od pádu komunismu citelně zeslábla, možná nikdy.

Nové stadium vývoje

„Připadal jsem si jako na neosídleném kontinentě plném objevů a překvapení,“ píše v šest let staré knize Emerging Adulthood (Vynořující se dospělost) americký psycholog Jeffrey Arnett. Shrnuje v ní výsledky dvou dekád svého bádání, na jehož základě se mu podařilo něco, co málokomu z jeho kolegů – totiž připsat novou kapitolu do všeobecně uznávaného konceptu lidského vývoje.

Podle klasického schématu, který ve 20. století etabloval velikán oboru, americký psycholog Erik Erikson, končí zhruba v devatenácti letech věku u člověka období adolescence, jehož klíčovou výzvu představuje hledání vlastní identity. Následuje mladá dospělost, kdy už člověk ví, „kdo je“, a soustředí svou pozornost na zkoumání intimity ve vztazích. Jeffrey Arnett na přelomu tisíciletí vyzpovídal stovky mladých Američanů mezi devatenácti a devětadvaceti lety a zjistil, že tenhle model v realitě postupně přestal platit. Z odpovědí vycházelo, že současní „mladí dospělí“ ještě žádnou pevnou identitu vybudovanou nemají a dospělí vlastně nejsou.

Důvodem zpoždění není rozmazlenost „mladé generace“ nebo příliš protektivní rodiče, jak se domnívali někteří Arnettovi kolegové, způsobila jej změna společenských podmínek. Důraz na vysokoškolské vzdělávání, emancipace žen, technologická revoluce a další vlivy podle něj nevyhnutelně proměnily způsob, jak mladá generace prožívá vlastní zrání.

Dříve zřetelný přechod mezi chráněným dětstvím a samostatností se rozmlžil a Arnett odhalil několik typických charakteristik těch, kdo v téhle mlze bloudí. Mívají pocit nestability, připadají si být „někde mezi“ a namísto přijímání pevných závazků ve vztazích nebo práci se raději oddávají prozkoumávání různých možností, které život nabízí. Nemají jasno v tom, kým jsou a kým by chtěli být, a jejich pozornost ze všeho nejvíc zaměstnává jejich vlastní maličkost.

Arnett situaci nové generace dvacátníků shrnul do pojmu „vynořující se dospělost“ a navrhl jej pak coby novou vývojovou etapu, o čemž jeho obor od té doby bouřlivě diskutuje. Zároveň inspiroval řadu zahraničních kolegů, kteří se pustili do zkoumání mládeže ve svých domovských zemích a došli k velmi podobným závěrům. Ve vyspělých státech, kde proběhly zmíněné společenské změny a také se vlivem liberální výchovy oslabil mezigenerační konflikt mezi rodiči a dětmi, který dříve katapultoval mládež do samostatnosti, se přechod do dospělosti zákonitě rozostřuje.

Vzniká nové období vývoje, během nějž se člověk stále „hledá“ a které trvá obvykle do pětadvaceti let, někdy i déle. „U nás je to obdobné,“ souhlasí psycholog z Masarykovy univerzity Petr Macek, který již několik desítek let zkoumá tuzemskou mládež. „Zhruba polovina Čechů mezi dvacítkou a třicítkou se cítí být někde mezi dospíváním a dospělostí.“

Vynořující se dospělí přitom představují velmi různorodou skupinu. Typické je, že každý dvacátník své přechodové nejistoty prožívá v jiných oblastech, někdo ve vztazích, jiný v zaměstnání nebo třeba své společenské roli. A psychologové zdůrazňují, že tohle vynořování není charakteristikou aktuální generace, jak se někdy může zdát z populárních článků o vrtošivých mileniálech, ale zákonitou psychickou reakcí na měnící se podmínky. Stejné období hledání s velkou pravděpodobností čeká i generace příští, protože fáze vynořování dospělosti se logicky objevuje všude tam, kde společnost zbohatne a liberalizuje se.

Najít vnitřní pevnost

„V něčem ano a v něčem ne,“ odpovídá po chvilce přemýšlení Anna Tomášková (21) obvyklou odpovědí na otázku, jestli se cítí být dospělá. Tak jako mnoho jejích vrstevníků si právě zkouší jednu z typických situací, které se s fenoménem vynořující se dospělosti podle průzkumů často pojí – dočasný návrat do rodného hnízda. Po necelém roce studentského spolubydlení odjela její kamarádka na Erasmus a Anna, která by sama byt v centru Prahy nezaplatila, se zhruba před měsícem vrátila k rodičům do vesnice za Prahou.

„Pokoj mi nechali, jak byl,“ směje se mladá žena a ukazuje na divoce pomalované stěny, které si vyzdobila během dospívání. „Pozoruju, jak rychle jsem zpátky zapadla do role dcery, jakou jsem hrála dřív. Jsem najednou taková dětinská, línější a pubertálně arogantní,“ dodává.

S rodiči a sourozenci prý vychází odjakživa dobře, v prostředí, kde vyrůstala, si ale po ochutnávce nezávislého života náhle připadá trochu nesvobodná. Kdykoli sejde z dětského pokojíčku dolů do kuchyně mezi ostatní, přepadá ji nelogický pocit, že by „měla něco dělat“, ačkoli po ní nikdo nic nežádá. „Došlo mi tady, jak silně mám v sobě zvnitřnělé rodiče, což je asi příznak toho, že dospělá ještě úplně nejsem.“

V jiných oblastech si tak ale nepřipadá. Nezávislý život – s finanční podporou rodičů – zvládala s přehledem, má stálého partnera, s nímž si dokáže věci vyříkávat, ví, čím by se jednou chtěla živit (restaurátorstvím), a ve společnosti kamarádů se prý chová rozvážně. Přestože má docela přesnou představu, co od života chce, pojem dospělost v ní stále vyvolává trochu ambivalentní pocity. „Dává mi to smysl jako určitá vnitřní pevnost, schopnost spolehnout se na sebe, o což se snažím,“ uvažuje Anna nahlas. „Ale zároveň si uvědomuju, jak je pohodlné nemít ještě odpovědnost a závazky. A taky mám trochu dětinský vztah k penězům, stále si uchovávám idylickou víru, že to v životě jde i bez nich, že peníze nejsou všechno. Je to asi nepraktické, ale zatím se toho držím.“

Dospělá v patnácti

Úvahy mladé studentky v mnoha ohledech potvrzují Arnettův koncept prodlouženého stadia dospívání, kdy člověk zkoumá životní příležitosti a nechce se moc vázat. Naznačují ale také jeho limity. Když americký psycholog se svou teorií přišel, namítali někteří kolegové, že platí hlavně pro mládež z funkčních, bělošských a ekonomicky zajištěných rodin, která si může dovolit studium a sebezpyt. Tahle zákonitost sedí i u nás: horší startovní podmínky mladému člověku fázi vynořování často neumožňují a nutí jej dospívat pěkně postaru. To znamená rychle.

Vanessa Šemenda je ve svých dvaceti letech jen o rok mladší než Anna Tomášková, o životě ale uvažuje docela jinak. „Myslím, že dospělá jsem byla mnohem dřív, než je zdravé,“ říká. „Už někdy v patnácti jsem pochopila, že pokud nechci skončit na ulici nebo v azylovém domě, nesmím být naivní a dělat si falešné naděje.  Musím na sobě pracovat.“

Když líčí poměry svého dětství, člověku trochu tuhne krev v žilách. Její tatínek přišel do Čech z Ukrajiny a živil se loupežemi. Většinu jejího dětství strávil ve vězení a pak zemřel. Matka brala drogy a o děti se nestarala, takže coby nejstarší potomek Vanessa odmala pečovala o své tři nevlastní sourozence. Otčím, kterého si matka našla, dívku týral, často byla svědkem násilí a sexu. Do školy chodila zanedbaná a špinavá, spolužáci ji šikanovali, a když ve třinácti utekla z domova, přivedla ji zpět policie. „Ptali se, jestli je u nás všechno v pohodě,“ vzpomíná Vanessa na chvíli, která obrátila její život novým směrem. „Neodpovídala jsem, a tak poslali rodiče vedle a zeptali se mě znovu. Lehce jsem zavrtěla hlavou, že to v pohodě není. Od té doby jsem už nikoho z rodiny neviděla.“

Po kolotoči vyšetřování skončila týraná dívka v dětském domově. Zpočátku prý trochu „blbnula“, ale brzy si zvykla a dnes považuje vychovatele za svou novou rodinu. S pomocí intenzivní psychoterapie a podporou pedagogů si ujasnila, co od života chce. Vyučila se kadeřnicí, našla si brigádu a přítele. A když sfoukla na svém narozeninovém dortu osmnáct svíček, rozhodla se odejít, přestože jí vedení domova nabízelo, že může ještě pár let zůstat.

„Chci být samostatná a mít soukromí, které jsem nikdy neměla, to je moje největší touha,“ vysvětluje mladá žena, proč se ve věku, kdy si většina jejích vrstevníků ještě užívá hájení, rozhodla postavit na vlastní nohy. Protože kadeřnické salony s pandemií zavřely, našla si práci prodavačky a skladnice v Lidlu a se svým devatenáctiletým přítelem si pronajali dvoupokojový byt v Čáslavi. „Chtěli bychom do domečku, už jsme se ptali i na hypotéku,“ prozrazuje Vanessa další plány. „Já už myslím i na děti, ale přítel ještě ne, přece jen nedávno maturoval.“

Vanessa evidentně ví, co chce. Dodělat si maturitu, mít stálou práci, založit rodinu. Zkušenosti z dětství a také osud některých kamarádů, jimž se odchod z dětského domova nevyvedl, pro ni fungují jako memento. Ideálem je spořádaný a stabilní život.

A pokud si vypůjčíme charakteristiky Jeffreyho J. Arnetta, někdejší týraná dívka se od průměru dnešních dvacátníků liší ještě v jednom ohledu: zabývat se sama sebou jí nedělá moc dobře. „Nedokážu být sama, to je moje slabé místo. Potřebuju partnera, abych se měla o koho opřít,“ vysvětluje a hlas se jí trochu chvěje. „Sama se propadám do deprese, do všeho toho, co jsem zažila. Nejsem s tím vyrovnaná.“

Svatba nebo hypotéka

Neostrost současného vnímání dospělosti dobře ilustruje jeden historický detail. Když antropologové zkoumali napříč kulturami lidských dějin, jaký akt byl nejčastěji považován za přechod z dětství do dospělosti, vyhrála to s jasným náskokem svatba. Ze statistik je zřejmé, že jako ústřední milník tenhle obřad dnes sloužit nemůže. Současným novomanželům bývá v průměru kolem třiceti let, jen třináct procent z nich se postaví před oltář před svými pětadvacátými narozeninami. Řada lidí zakládá rodinu jen tak na hromádce nebo žijí sami.

Svatba coby vstupní brána do dospělosti zjevně patří do muzea, její někdejší význam ale něco důležitého prozrazuje: dosažení dospělosti nikdy nebylo pouze subjektivním vnitřním „pocitem“, ale také viditelnou deklarací navenek. „Člověk se představil v nové životní roli a získal nový sociální status, na němž se společnost shodovala,“ vysvětluje stará pravidla výzkumník české mládeže Petr Macek. „Právě tyhle všeobecně akceptované ukazatele dnes zmizely nebo zeslábly.“

Z rozhovorů Jeffreyho J. Arnetta a jeho kolegů vyplynulo, že dnešní dvacátníci si vlastní dospělost nejčastěji definují naplněním tří kritérií: přijmout zodpovědnost sám za sebe, dělat nezávislá rozhodnutí a být finančně soběstačný. Arnett považuje za příznačné, že první dvě jsou subjektivní, jde spíše o pocit ze sebe samého než druh závazku nebo změny statusu, jež se s dospělostí pojily dřív. „Dnešní dvacátníci se nevyhýbají závazkům, jak se někdy říká, ale upřednostňují spíše ty krátkodobé – pronajmu si byt, přijmu práci na projektu a tak podobně,“ doplňuje Petr Macek. „Vidím vlastně jen dva dlouhodobé závazky, které někdy plní funkci vstupu do dospělosti – narození dítěte a hypotéka.“

V období pomalého vynořování, které podle Arnetta charakterizuje možnost ochutnávat z nekonečného množství možností, jež dnešní život nabízí, se zkrátka dospělost dostavuje v různém čase a rozdílných podobách. Jedno ovšem mívá společné – člověk se stává dospělým přijetím faktu, že o některé z těch báječných možností přišel.

Fesťák bez odpočinku

Na parkovišti před nemocnicí ve Slaném stojí rodina, děti se prohánějí mezi auty, dokud je rodiče nezavolají k sobě. „Tak zamávejte a rozlučte se s dědečkem,“ pobízejí je a malé dlaně se třepotají směrem k lesknoucím se oknům v patře. Není však jasné, jestli za oknem opravdu někdo stojí, nebo jde jen o rituál, který má vnoučatům dát pocit rozloučení. A také není jasné, jestli děti svého dědečka ještě někdy uvidí.

„Vidět umírat člověka na covid nebo strkat mrtvé tělo do pytle s vámi určitě pohne,“ říká hudebník a reklamní kreativec Martyn Starý (28). „Ale překvapilo mě, že nakonec mě nejvíc zasáhly chvíle jako tahle.“ Popsaný výjev na nemocničním parkovišti zažil mladý muž letos v zimě během své služby sanitáře na covidové jednotce. Přihlásil se jako dobrovolník na podzim, kdy se naplno rozjížděla druhá vlna pandemie.

Do jara byl zvyklý trávit víkendy hraním v klubech a na festivalech a tenhle volný čas teď nabídl přetíženému zdravotnictví. Přes týden pracoval v reklamě, na víkend odcházel sloužit do okresní nemocnice. „Byl to totální šok. Kreativce na home officu oblékli do skafandru a strčili mezi intubované lidi,“ vypráví Starý. „Dodnes se divím, že jsem neutekl, ale vědomí se prostě v tu chvíli přepne do nějakého jiného modu.“

Na covidové jednotce se staral o hygienu a polohování pacientů, uklízel, doplňoval zásoby a také odvážel mrtvá těla, kterých od zimy s příchodem nových mutací viru přibývalo. A během půlroční služby, kterou kvůli sílící únavě ukončil před pár týdny, se dostavilo něco, co do té doby neznal – pocit, že dospěl.

„Setkání se smrtí, ale i s obrovskou statečností a nasazením zdravotníků mi hodně proměnilo hodnoty. Jednoduše bych to popsal tak, že v tom, co dělám, pro mě začal být důležitější smysl než výkon,“ rekapituluje muzikant. „A nechci, aby to znělo jako Babišovo heslo, ale taky mi udělalo dobře přestat pořád jenom kecat a raději jít něco udělat,“ dodává. „Jsem dítě sociálních sítí zvyklé neustále vyjadřovat svůj názor na cokoli. Díky téhle zkušenosti jsem se dostal do stadia, kdy se mi nechce dělat videa o tom, jak lidé tleskají doktorům. Raději si nasadím gumáky a půjdu jim pomoct.“

Psychologové někdy v souvislosti s dospělostí mluví o jedinečné funkci omezení, která člověk dobrovolně přijímá nebo mu je život postaví do cesty. „Pokud máme nekonečné možnosti sycení, což je pro dnešní dobu typické, nestimuluje to vývoj,“ vysvětluje psychiatr a psychoanalytik David Holub. „Až když si něco odepřeme nebo něco ztratíme, vytváří se prostor, kde si můžeme ztrátu symbolicky nahradit, což podněcuje naše plány, vize a růst. Zážitek ztráty je často předpokladem dospělosti.“

Právě takovou transformací prošla v loňském roce také analytička sociální politiky Anita Stanislavová (29). Během prosince v rozmezí dvou týdnů porodila syna a zemřel její otec. „Táta měl rakovinu plic, ale nějak jsme nečekali, že to půjde tak rychle,“ vypráví žena, která žije v Poličce. „Až když jsem mu volala videohovorem z porodnice, došlo mi, jak je to vážné. Skoro nemohl mluvit a jen mu tekly slzy.“ Následující dva týdny pak prožila ve stresu, jestli s čerstvě narozeným miminkem vůbec zvládne se do dvě stě kilometrů vzdálené Prahy uprostřed zhoršující se pandemie dostat. Stihla to a její otec ještě viděl svého vnuka. Zemřel druhý den ráno.

„Narození dítěte je samo o sobě velká změna třeba v tom, že se nemůžete vůbec dospat, člověk musí totálně upozadit sebe,“ popisuje obvyklou zkušenost Anita Stanislavová. Smrtí milovaného otce pro ni do nové situace však vstoupilo ještě další omezení – nemožnost truchlit. „Byla to doslova fyzická bolest, která vám láme srdce,“ popisuje týdny po otcově skonu. „Potřebovala jsem někam zalézt a tři dny v kuse brečet, jenže to nešlo. Miminku to nevysvětlím. A aby to nebylo málo, bývala jsem vždycky zvyklá si stěžovat mámě, když mi bylo blbě. No a mámu, která ovdověla, jsem samozřejmě nemohla zatěžovat.“

Mladá matka se tak ze dne na den ocitla bez možnosti vyhovět svým potřebám, jak byla zvyklá. A tak jako za starých časů, kdy se člověk ve sdílených rituálech vzdával části svých radovánek a přijímal zodpovědnost nové role, splnil prý tenhle moment funkci jejího osobního průchodu do dospělosti. „Když se řekne, že někdo dospěl, představím si pod tím, že přestal být sobecký a nezodpovědný,“ uzavírá Anita. „To sedí. Já teď nemůžu být sobecká a nezodpovědná ani minutu.“