Kluby jsou nesmrtelné

Minulý týden se stalo něco zvláštního. Fotbal pronikl na titulní strany novin, které sport obvykle nezajímá. Důvodem je plán dvanácti elitních klubů z Velké Británie, Itálie a Španělska vytvořit svou vlastní Evropskou superligu. Proč je to tak důležité?

Po celé dějiny fotbalu jsou kluby komunitní instituce. Jejich smyslem není vydělávání peněz, ale vyhrávání trofejí, spojování lidí, reprezentace města nebo vesnice. Vlastníci z toho mají slávu a pozornost, nikoli zisk. Tak tomu bylo i po nástupu tzv. televizní éry a komercializace fotbalu v devadesátých letech. Kluby, až na několik málo výjimek jako Manchester United nebo Arsenal, trvale prodělávaly a z fotbalu bohatli jen hráči a jejich agenti. Změnilo se to zhruba až tři roky před pandemií, kdy zavedení pravidel finančního fair play omezilo výdaje a současně vzrostly příjmy z práv na televizní vysílání. Díky tomu se náhle mnoho klubů dostalo do zisku a investoři především z USA rozpoznali globální potenciál evropského fotbalu, jaký nemá žádný z typických amerických sportů. Do evropských klubů vstoupila nová generace amerických vlastníků, kteří fotbal pojímali jako normální byznys. Do tohoto uvažování patří plánovaná superliga: měla masivně vydělávat několika velkým klubům, které následně menší část přerozdělí ostatním. Proto byl minulý týden tak přelomový: výdělek, zisk se měl stát smyslem fotbalu. A kvůli protestu fanoušků, médií i některých hráčů tahle idea padla.

Takže podle vás změnu nepřinesli ruští oligarchové a blízkovýchodní šejkové, kteří nakoupili řadu evropských klubů, ale američtí investoři?

Oligarchové nepotřebují na fotbale vydělat. Pro ně je nákup klubu srovnatelný s nákupem obrazu od Picassa. Pověsí ho na zeď, kamarádi je obdivují, cítí se dobře. Je to věc ješitnosti a statusu. Roman Abramovič měl kdysi, jestli se nepletu, majetek kolem padesáti miliard dolarů – on nepotřebuje, aby mu jeho londýnská Chelsea vydělala pár milionů navíc. Nákup Chelsea je pro něj něčím podobným jako pro mě nákup hezké fotografie, kterou si zarámuji a dám doma do pokoje. A není náhoda, že právě Abramovičova Chelsea a Manchester City (jejž vlastní šejk Mansúr, člen královské rodiny z Abú Dhabí a vicepremiér Spojených arabských emirátů – pozn. red.) po protestech fanoušků jako první projekt superligy opustily. A vyvolaly tím kolaps projektu. Jejich majitelé po superlize tolik neprahli a o výdělky jim nešlo.

Projekt prozatím zkolaboval. Jak by ale superliga změnila tvář fotbalu?

Nyní mohou ty nejlepší české kluby, pokud projdou kvalifikací, hrát Ligu mistrů a utkat se třeba s Barcelonou. Vesměs takové zápasy prohrají, ale mohou překvapit. O takových zápasech sníte. Vyrůstal jsem v Nizozemsku a vím, že Ajax Amsterdam nemá šanci Ligu mistrů vyhrát – ale když před pár lety porazil Real Madrid, tak byli fanoušci nadšení, jako kdyby Ajax celou soutěž vyhrál. Takové sny by zmizely, protože by tu vznikla liga se stálými patnácti členy, jen dalších pět míst by bylo otevřených kvalifikantům a týmy jako česká Slavia nebo nizozemský Ajax by se tam nejspíš nikdy neprobojovaly.

Byla motivací ke vzniku superligy pouze nenasytnost nejsilnějších klubů? Není to náhodou tak, že i ony se kvůli vysokým dluhům v pandemii bojí o přežití?

Při práci na knize Soccernomics jsme s kolegou zjistili, že po finanční krizi roku 2008, která byla nejhorší v Evropě za sedmdesát let, zmizelo jen asi deset klubů. Všechny byly velmi malé, hrály před řádově dvěma tisíci diváků. Větší kluby vždycky přežijí. Například skoro všechny anglické kluby, které existovaly v roce 1914, fungují dodnes – přežily první světovou válku, hospodářskou depresi, druhou světovou válku, hrůzostrašné manažery a trenéry. Kluby jsou nesmrtelné. I když nějaké – Benfica Lisabon, Lazio Řím, Florencie – čas od času zbankrotují, tak se zase zvednou.