Distančně, bezpečně... a ospale

Zašramotil budík, jako každý den optimisticky nařízený už na šest hodin. Umlčuji zdroj otravného zvuku a chvíli svádím vnitřní boj o to, zda dnes konečně uskutečním již dva měsíce odkládaný ranní běh. Po chvíli docházím k závěru, že se přece nic nestane, když začnu až zítra (zítra už určitě). Stále ještě v polospánku přenastavím budík na 7.58 a znovu se oddám slastnému spánku.

Dvě minuty před osmou se opět probouzím a natahuji se pro notebook připravený na nočním stolku. Otevírám Teamsy a přihlašuji se do právě zahájené schůzky. Přivítáním v hodině účetnictví je mi široký úsměv učitelky, který působí v tuto brzkou hodinu nepatřičně.

„Tak co, děcka, jak se máte po víkendu?“ ptá se nás s elánem, který je v přímém kontrastu s naší ospalostí. Její otázka však zůstává bez odpovědi. Mezi námi totiž není nikdo, kdo by měl chuť na ni odpovídat. Po chvíli jsou už připojeni všichni (kterým zrovna nevypadl internet) a hodina začíná. Protože se půlka přítomných vymluvila na nefunkční mikrofon, vyvolává učitelka stále dokola pět nešťastníků, mezi něž patřím i já.

Po půl hodině exodu v podobě účetních odpisů konstatuje učitelka, že se neučíme a že plýtváme jejím i naším časem. S těmito slovy se s námi (nyní již bez úsměvu) loučí a ukončuje hodinu.

Krátkou chvíli úlevy vzápětí nahrazuje zděšení. Přetáhli jsme a do příští hodiny zbývají sotva dvě minuty! Nyní již plně probuzený vstávám a mířím do kuchyně uvařit si nezbytný šálek černé kávy. Ač pospíchám, při návratu k počítači už další hodina běží. Ve schůzce na mě čeká úplný opak veselé paní účetní. Do kamery zírá zasmušilý obličej učitele práva. Na pozdravy příchozích reaguje úsečně a při tom stále propaluje kameru takovým pohledem, že má každý ze zúčastněných dojem, jako by koukal právě na něj. Už jsme tady všichni a nyní nastává komedie, pro hodiny práva typická. V tomto předmětu musíme v rámci kontroly docházky zapnout kameru, což je pro mnohé z nás (zejména pro děvčata) povinnost značně nepříjemná, a mnozí se jí tedy snaží vyhnout. Někteří mí spolužáci tak projevují neobyčejnou představivost při vymýšlení důvodů, proč se nemohou ukázat. Jeden se bojí hackerů, a proto nechává kameru zalepenou, druhý je právě ve vlaku a třetí si nevymyslí nic, jen se pořád dokola bezostyšně ptá, „jestli už ho vidíme“. Po dokončení prezence, kdy nám z hodiny zbývá sotva polovina, se konečně dostáváme k učivu. Učitel nám nyní (jako ostatně každou hodinu práva) poručí, ať si stáhneme prezentaci s dnešním datem. Stahovat ji ovšem není třeba, zbytek hodiny nám ji totiž bude číst. Z polospánku mě vytrhuje až loučení na konci hodiny.

Teď přichází ekonomika, při které musím uvařit oběd pro sebe a pro ostatní členy domácnosti. Notebook si přenáším do kuchyně a pokládám ho na kuchyňskou linku. V ekonomice si mikrofon nezapínám a při krájení cibule je mi vyprávění o typech firem příjemnou kulisou. Za chvíli však výkladu přestávám věnovat pozornost úplně a soustředím se na vaření. Zrovna míchám syčící obsah pánve, když najednou slyším: „Tak třeba Matěj… Matěji?“ S hrůzou se zahledím na obrazovku: „Na co se ptá?“ Chvíli bezradně zírám na obličej na obrazovce a doufám, že řekne něco, čeho bych se mohl chytit. Po chvíli marného vyčkávání mi dochází, že není jiné cesty než přiznat, že odpověď neznám. Zapnu tedy mikrofon a chystám se doznat ke své neznalosti, když vtom přichází záchrana. „Nějak vám to syčí. Asi máme problémy se spojením,“ říká a vyvolává někoho jiného, já s úlevou vypínám mikrofon a syčící pánev sundávám z plotny. Zbytek hodiny už probíhá bez mimořádných událostí. S hodinou ekonomiky končí také vyučování. Tak uběhl další den, stejný jako takřka všechny za poslední rok. Zase mám alespoň do zítřka klid.

Autor je student 2. ročníku střední školy.