Proč se Orwell nemohl mýlit

Z jedné věci by měl George Orwell v současném světě nepochybně obrovskou radost. Z myčky na nádobí. Málokdy ho mohli čtenáři číst tak rozhořčeného jako v únoru 1945, kdy si ve svém pravidelném sloupku v Tribune postěžoval: „Pokaždé když myju nádobí, divím se, jak nevynalézavé mohou být lidské bytosti, které jsou jinak schopny plout pod mořem a létat v oblacích, a přece se jim zatím nepodařilo vymýtit z každodenního života tuhle odpornou a časově náročnou dřinu.“

Od té doby lidstvo zmoudřelo a poslechlo Orwellovu myšlenku, aby se věnovala větší pozornost technickým vynálezům pro domácnosti. Myčka nás zbavila nutnosti jít tady ještě dál po stopách úvah jednoho z největších vizionářů 20. století, který pro svůj problém s mytím hrnců neviděl jiné řešení než „provádět to hromadně, jako třeba praní prádla. Každé ráno by u vás zastavila městská dodávka, odvezla krabici špinavého nádobí a předala vám krabici čistého.“

Minulý týden uplynulo sedmdesát let od předčasného úmrtí George Orwella. V šestačtyřiceti letech ho světu vzala tuberkulóza. Zmínka o nádobí tu má jen ilustrovat, že to byl autor sledující velmi širokou škálu lidských činností. Miloval taky přírodu a zahradničení, v čemž je mimochodem velmi podobný Karlu Čapkovi, o kterém jsme tu psali nedávno. Dokonce také sepsal cosi jako kratičký zahradníkův rok.

To nejzajímavější ale na Orwellovi pochopitelně je jeho znalost lidské duše a jejích různých zákoutí. Už jako mladík za služby v koloniální policii v Barmě poznal chování impéria k místnímu obyvatelstvu.

Po odchodu ze služby zakusil propad na dno sociálního žebříčku, kdy se z něj stal tulák a žebrák. Jeho popis hloubky chudoby dělnických vrstev v tehdejší Anglii je překvapivé a trochu děsivé čtení. Stejně jako jeho záznamy z dobrovolného angažmá ve španělské válce v řadách levicových republikánů proti Frankovi v roce 1936.

Pokud čteme Orwellovy deníky, eseje, knižní reportáže (máme je díky nakladatelství Argo v češtině), pochopíme, proč ve svých proslulých románech Farma zvířat a 1984 tak geniálně předpověděl podobu komunistické diktatury. Orwell totiž z vlastní zkušenosti pochopil, jak snadno jsou lidé manipulovatelní a nepoučitelní. Ani ta nejlepší svědectví či fakta je nepřesvědčí, že „jejich“ strana dělá něco špatně. „Pravda se stává nepravdou, jakmile ji vysloví nepřítel,“ psal Orwell.

On sám se vydal na misi, která se v přítomném čase nikdy nedá vyhrát. I během druhé světové války kritizoval vlastní „stranu“ za různé zločiny či lži spáchané v rámci boje s nacismem, ale zároveň kategoricky odmítal relativizování typu „jedni jsou stejně špatní jako ti druzí, já stojím mimo“. „V praxi člověk nemůže být neutrální,“ psal Orwell, „a sotva existuje válka, ve které by bylo jedno, kdo vyhraje. Téměř vždy jedna strana víceméně symbolizuje pokrok a druhá je víceméně reakční.“

Cílem oddaného socialisty Orwella bylo pomáhat slabším. Zároveň ale hlídat i ty sebelepší vize, aby se neobrátily proti svobodě. Neidealizoval si nikoho. Ani dělníky, ani Sovětský svaz, za což byl tehdejší levicí často kritizován. Když se válka blížila ke konci, napomínal: „Důležité je, abychom do naší politiky nezatahovali pomstu a trest, ale abychom o tom ani nefantazírovali.“ Podle něj totiž „nenávist jako základ politiky“ nikdy nefunguje.

Orwell psal podle motta, které zmínil v jednom svém eseji: „Aby člověk mohl psát jasným, živým jazykem, musí myslet beze strachu, a pokud člověk myslí beze strachu, nemůže být politicky ortodoxní.“ A proto se nikdy nemohl splést. Tedy až na tu hromadnou myčku, ale to mu asi odpustíme.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor