Sbírat raněné

Dnes jsem vstoupil ke křížovníkům,“ telefonuje Standa. Znám ho přes pětatřicet let. Schizofrenie u něj propukla jak podle učebnice, v přijímači na vojně, ještě za bolševika. Občas jsme se vídávali, bydlel dva bloky vedle, občas jsem ho doprovázel, když chodil venčit psa. Teď už ne. Teď už je Standa v ústavu, a jak mi řekli kamarádi psychiatři, po každé vlně utišujících léků jako by se kousek mozku vygumoval. Za chvilku mu bude šedesát. Standa mi volává své náboženské bludy, že odešel z nějakého řádu, vstoupil do jiného, a jak léta plynou, stále méně to dává smysl. Nebo že mu v nemocnici zakázali telefonovat a že je to poslední hovor, další den ale zavolá zas.

Je to zvláštní, jak schizofreniků v těchto pandemických týdnech volá víc a víc. Většina vůbec nemůže tušit, co se v národě děje, ale nějak cítí, jak se česká zemská kůra žhavě houpe a vybuchuje, a jako by to vnímali šestým smyslem, volávají častěji i ti, kdo se už dlouho neozvali. Tomáš, když jsem ho viděl naposled před lety, měl notebook bez obrazovky, jen klávesnici. Obrazovku prý nepotřebuje, stačí mu touchpad, pamatuje si pozici kurzoru a může psát. Teď Tomáš telefonuje, v úzkosti – rozestupy jsou nařízeny proto, aby nás mohli z družic lépe fotit, zvěstuje. Pak volají další známí, senioři, jen tak, že něco potřebují, ale nepotřebují nic, potřebují kontakt, říct, jaký byl den a že se bojí nakupovat, i když je u nich v obchodě jen jeden jiný zákazník. Linka důvěry, říkám si sarkasticky.

Pak volá znovu Standa,…