Můj versus svůj

Některá slova do češtiny časem pronikají, jiná z ní naopak postupně mizí. Jedním z nich je zvratné přivlastňovací zájmeno „svůj“, které v běžném jazyce pomalu ustupuje zájmenu „můj“. Přitom ale význam těchto slov není úplně stejný, jejich záměna může vést až k chybnému pochopení toho, co nám mluvčí chce sdělit.

Klíčem ke správnému rozhodnutí, jestli ve větě použít zvratné, nebo osobní přivlastňovací zájmeno, je podmět, tedy původce děje. Pokud se dané zájmeno vztahuje k podmětu, je namístě použít tvar „svůj“. Třeba ve větě „Postarám se o své děti“ je podmětem nevyjádřené slovo „já“. To samé platí u přivlastňovacích zájmen „tvůj“, „jeho/její“, „náš“, „váš“ a „jejich“. Chaos ale nastane snadno, například: „Petr splnil přání jeho ženy Jany.“ Pokud je Jana Petrova žena, musí být ve větě zájmeno „své“, jinak to znamená, že Petr splnil přání cizí ženy.

Jestliže ale přivlastňujeme něco či někoho širší skupině než jen osobám v podmětu, upřednostníme zájmeno „naši“: „Moji bratři fandí našim hokejistům na mistrovství světa“ (nejsou však jediní, kdo jim fandí). „Vítáme vás na našem zámku“ (pokud nejsme majiteli zámku, ale jen provádíme návštěvníky).

Situace se trochu komplikuje, když jsou ve větě vyjádřeny dva děje a každý z nich má jiného původce: „Žádám vás o vyřízení mé žádosti“ (já žádám, vy vyřizujete žádost). Ovšem věta „Žádám vás o vyřízení své žádosti“ zní divně, protože není jasné, o čí žádost jde.

Zájmeno „svůj“ se používá také v některých ustálených spojeních,…