Publikuj, nebo zhyň

Velmi dávno, katolické gymnázium. Zaťukání na dveře, slečna z filozofické fakulty, jestli by mohla na chvíli do hodiny provést dotazníkový průzkum mezi studenty. Jakože co si myslí křesťané. A že by to pak srovnala se státním gymnáziem. Sdělil jsem slečně, že máme třídy, kde je křesťanů sotva polovina, a pak třídy, kde nejsou skoro žádní. A že na těch státních školách je zase naopak spousta křesťanů. A že vlastně nevím, kdo je to křesťan. Kdo byl kdysi pokřtěný? A že já sám se svých studentů ostýchám zeptat, jak to mají ošetřeno s numinóznem; otázka se mi zdá příliš intimní. Slečně to nevadilo, a jestli by mohla ten průzkum udělat. Zeptal jsem se jí, zda chce přijít na něco nového, nebo zda jí jde o tu diplomku. Podívala se na mě nejistě. „O tu diplomku,“ odpověděla.

Po čase přišla další slečna, pak ještě jedna, a to už jsem napsal na tu filozofickou fakultu, ať nám diplomanty neposílají. Těch čtyřicet pět minut školní hodiny je pro mě hodně cenných a nechci, aby se děti účastnily takového cirkusu.

Střih. Velmi nedávno, věhlasná intelektuální společnost, mimořádný seminář o etice vědy. V příspěvcích se vzpomínají zejména ti, kteří kodex nějak významně porušili. Jihokorejský dr. Hwang, usvědčený podvodník, a další žánroví klasici pluli vzduchem té starodávné místnosti, stejně jako citační bratrstva a pak ti vědci, kteří zvládnou za rok na sedmdesát impaktovaných článků, každých pět dní jeden, vcelku slušný výkon. Řečníci si tu a tam povzdechli, že vědu přece nelze…