Pět housek za půl milionu

Donedávna ho nikdo neznal, teď ale jeho příběh obletěl celou zemi: pětadvacetiletý bezdomovec Lukáš Kalina je hrdinou současného českého dramatu známého pod zkratkou „rok a půl za pět housek“. „Ty housky jsem brát neměl, měl jsem ale hlad. Ta pálka, co jsem dostal, je šok. Nepřijde mi to spravedlivé,“ říká Kalina v návštěvní místnosti brněnské vazební věznice, kam byl umístěn hned po krádeži.

Když ho totiž v Tesku chytili, byl v podmínce za jinou drobnou krádež, a to podle zdejších zákonů znamená, že jde o recidivistu, a ti u nás dostávají vysoké tresty. Kalinův původně šedesátikorunový oběd tak vychází v součtu hodně draho: jeho bude stát osmnáct měsíců života a daňoví poplatníci za něj v nákladech na pachatelův pobyt za mřížemi zaplatí bezmála půl milionu korun.

Poprvé v životě

Lukáš Kalina sedí ve světle vymalované návštěvní místnosti věznice v Brně-Bohunicích a jeho tlumený hlas se v prázdném sále skoro ztrácí. „Vůbec jsem nečekal, že skončím tady,“ říká. „Ještě nikdy jsem ve vězení nebyl. Vedle advokátky jste jedna z mých prvních návštěv. Z rodiny zatím nepřišel nikdo, nemáme úplně dobré vztahy, ale píšeme si dopisy a doufám, že je časem uvidím.“

Odsouzený recidivista v tmavé plátěné uniformě působí plaše a o svém životě vypráví bez emocí. Z popisu vyvstává běžný obrázek mládence, kterého nebavila škola, tak tak prolezl základku, učňovský obor kuchař-číšník opustil před dokončením a od osmnácti let se už mimo rodičovský dům protloukal, jak se dalo. Bydlel po ubytovnách, vydělával si brigádami nebo sezonní prací, nejdéle strávil v jedné řeznické firmě, kde dva roky porcoval kuřecí prsní řízky.

Před několika lety mu lékaři diagnostikovali schizofrenii. Že by mohl mít tuhle nemoc, si všimla lékařka, když vyhledal odbornou pomoc kvůli tehdejší závislosti na alkoholu. Poslala ho na další vyšetření, které její dojem potvrdilo, a on časem získal nárok na invalidní důchod. Šlo o první pravidelný příjem v jeho životě, stát mu ho vyměřil ve výši čtrnácti tisíc korun. Z něho v bance pravidelně platí necelou polovinu na pokrytí dluhu z dřívějška (zbývá mu doplatit ještě čtvrt milionu), v peněžence mu zbude něco přes sedm tisíc, ty utratí za jídlo a alkohol.

Poslední dva měsíce na svobodě strávil Kalina na ulici. S kamarádem, u něhož bydlel, se nepohodl a musel z jeho bytu odejít. Neměl ale kam jít, a tak nakonec skončil v improvizovaném úkrytu u brněnského hlavního nádraží. „Přes den jsem posedával před nádražní halou, chodí tam kolem davy a byla šance, že se nade mnou někdo slituje. Někdy mi kolemjdoucí hodili nějaký ten peníz, ale ne vždycky jsem měl úspěch,“ říká Kalina. A tak tomu bylo i v den krádeže.

Rychle proklouznout

Kalinu to březnové ráno probudil v jeho skrýši hlad, po ruce ale zrovna neměl nic k snědku. Pro potraviny si většinou chodil do jedné z brněnských charit, ta je ale nevydávala každý den a v balíčku z poslední návštěvy mu už nic nezbývalo. Neměl prý ani prostředky, aby si něco koupil, peníze z posledního invalidního důchodu už utratil a ten další mu měl přijít až na konci týdne. Teď byl však teprve jeho začátek. „Nejedl jsem šestatřicet hodin, motala se mi z toho hlava. Sáhl jsem po zbytku vína, co jsem ještě měl, to ale hlad nezahnalo,“ vzpomíná Kalina.

Vydal se do ulic žebrat, nikdo mu ale nic nedal. „Nějak se mi to popletlo v hlavě, myslel jsem si, že mám u sebe přece jen ještě nějaké peníze, a tak jsem se rozhodl zajít do supermarketu, kde jsem někdy nakupoval. Nešel jsem tam s tím, že budu krást, jenže pak jsem zjistil, že mám už jenom několik korun, a to mi na ně nestačí,“ říká Kalina. Svoje vybrané zboží – pět pizza bulek za šedesát korun – strčil proto do neprůhledné tašky, aby nebyly vidět, a vydal se s nimi k elektronickým pokladnám bez obsluhy, kudy chtěl zmizet nepozorovaně ven. K tomu ale nedošlo, u východu jej zastavila ochranka supermarketu přivolaná jednou z prodavaček, která sice Kalinu přímo neviděla krást, ale upoutal ji jeho vzhled bezdomovce a o kontrolu jeho tašky požádala, jak říká, „preventivně“.