Duše města v rekonvalescenci

Karanténa opouští Řím tak pozvolna, že člověk může její odchod téměř zahlédnout. To, jak váhavě našlapuje, jak se každou chvíli ohlédne, zda se nemá přece jen vrátit. Jenže Řím není o opatrnosti, je hlavně o emocích a o lásce k italskému způsobu života, který je zdobný, barvitý a hájený. Během přísné karantény se ho museli Římané vzdát a na pětapadesát dnů se zavřít doma. Dennodenně tvrdě testovali svou odolnost, což na povrch vyplavalo třeba přetíženými linkami psychologické pomoci. „Jak se vede ženě a dětem?“ zeptala se učitelka našeho syna, kterého potkala náhodou v samoobsluze. Je mu třináct. Hned se překvapenému dítěti omluvila a vysvětlila mu, že karanténa byla psychicky náročná, že dlouho s nikým nemluvila.

Je to výstižné, podobně jsme na tom byli v pokaranténní době skoro všichni. Římské ulice celé týdny hlídali carabinieri s malými samopaly v rukou, policisté občasné chodce neúnavně kontrolovali a pokutovali a policejní auta ani nevypínala majáky. Všechno, třeba i nákup potravin, s sebou neslo nádech osudovosti. Řím se z toho vzpamatovává doteď, je v rekonvalescenci.

​Chvíle, až padnou omezení, prosvítala extrémně přísnou karanténou jako světlo na konci tunelu, a když nastala, lidé pochopili jednu věc. Život, který se otevírá, není pokračováním předchozího dolce vita. Začal život nový, poloviční, ve kterém zůstal přítomen strach, ozbrojené složky a ochranné roušky, místo objetí u každých dveří dávkovač s dezinfekcí. Napůl prázdné ulice i…