600 let od Bitvy na Vítkově: Naše svatá válka

Dne 14. července 1420 se jihovýchodně od tehdejších pražských hradeb odehrála Bitva na Vítkově. Husitské oddíly v ní odrazily útok rakouských a míšeňských křižáků, což se stalo jedním z faktorů, které římskoněmeckého a uherského krále přiměly křížovou výpravu rozpustit. U příležitosti 600. výročí bitvy pro vás výjimečně odemykáme text Marka Švehly k výročí založení města Tábora. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás podpořit, staňte se předplatitelem Respektu.

Bylo to jediné město u nás založené na základě duchovní ideje, nikoli ze strategických nebo ekonomických cílů. Vzniklo jako svobodné město, nemělo žádnou vrchnost. Založila ho skupina nadšenců, která chtěla vybudovat ideální obec.“

Zdeněk Vybíral, zástupce ředitele Husitského muzea v Táboře, stojí nad modelem, který fascinuje realistickými detaily a ponouká představivost, jak tvrdě se musela duchovní idea bránit – dvojitými, někde i trojitými hradbami a polohou na skalnaté plošině vysoko nad řekou. Model zachycuje zmíněné město po dvou stech letech vývoje, kdy už se také vědělo, že onen ideál byl až příliš zahleděný do sebe, než aby se dal do puntíku obdivovat. To ale možná nikdo nečeká. Podstatné je, že jeho obyvatelé i po stovkách let udivují svojí odvahou, vytrvalostí a hodnotami, které předběhly dobu a Čechy posunuly do centra evropského dění.

Teď je to šest set let od časů, kdy se výjimečné město Tábor na jaře 1420 zrodilo vlastně během několika týdnů, aby zatřáslo křesťanským společenstvím způsobem, jaký Evropa do té doby nezažila. Jsou to však trochu smutné oslavy. Kvůli nepříteli, proti němuž žádné hradby nepomohou, bylo vše odsunuto na později. Kdo nepočká a do Tábora se vypraví, aby zkusil najít odlesky dávných časů, nesmí mít velká očekávání. Město si sice díky unikátní poloze udrželo středověký půdorys, z časů husitů je tu ale jen jedna brána s věží v místě bývalého hradu. Nejstarší stavby – kostel, radnice a několik dalších domů na náměstí – vznikly zhruba po sto letech fungování města. Socha nejslavnějšího rezidenta, polního velitele Jana Žižky, na centrálním náměstí je z doby národního obrození. V městském muzeu už lze vidět pouze kopii proslulého bojového vozu. I tak je ale Tábor stále raritou, jejíž charakter je možné docenit v rámci příběhu překotného a dramatického roku 1420. Jaký tedy byl?

Napřed Turky, pak Čechy

Příběh vzniku husitského Tábora je nutné začít vyprávět od podzimu 1419. Praha se v té době pořád snaží strávit smrt svého nejslavnějšího kazatele, o čtyři roky dříve upáleného na církevním sněmu v Kostnici. Nedaří se to, naopak se množí násilí a schyluje se k válce mezi husity a katolíky. Město v červenci zažilo defenestraci radních a v srpnu zemřel král Václav IV. Stoupenci Jana Husa s obavami sledují, jak se na královský trůn chystá Václavův bratr Zikmund Lucemburský, uherský a římský král, horlivý katolík, který měl v upálení mistra Jana prsty a na jeho následovníky hledí jako na kacíře, tedy nesmiřitelné nepřátele, které je třeba vyhubit.

Důvodem této nenávisti je snaha Husových stoupenců o návrat k původnímu, ryzímu křesťanství bez okázalosti, bohatství a zprostředkovatelské role církve. V praxi šlo o zdánlivou drobnost, pojetí té části bohoslužeb, kde se vyjadřuje oddanost víře. Dnešní společnost ji hravě stráví. Tehdy šlo o zásadní náboženský spor: při katolické mši přijímá tělo Kristovo (chléb) i krev Kristovu (víno z kalicha) jen kněz, věřícím se podává pouze chléb. Naproti tomu při husitských mších se začalo podle starého vzoru dávat pít z kalicha všem účastníkům mše. Šlo o návrat k biblickým časům a symbol rovnosti před Bohem, dobovým jazykem zvaný přijímání pod obojí způsobou, a katolická církev jej vnímala jako útok na své pojetí víry.

Běžné lidi symbol pod obojí oslovil a na podzim 1419 získali kališníci v Praze silné postavení. Nové Město se stalo jejich baštou a stahovali se sem i Husovi stoupenci – husité –, kteří byli vypuzeni z jiných měst. Mezi Novým Městem a katolíky ovládaným Starým Městem dokonce začíná docházet k bojům, například o Malou Stranu jako předpolí Pražského hradu nebo o Vyšehrad, jehož držení je považováno za klíč k ovládnutí celého města.

Události mají drtivý spád. Nábožensky motivované násilí se brzy přelévá mimo Prahu. Sílící vliv radikálních husitů vyvolává odpor v katolických městech jako Kutná Hora, Kolín nebo Čáslav, která vyhlašují „husitské“ Praze nepřátelství. Katoličtí radikálové z řad šlechty pořádají hon na venkovské husity a odvážejí je do Kutné Hory, která vyplácí za zajaté kacíře peněžní odměnu. Pak je popravuje a bezhlavá těla hází do opuštěných šachet.

Spor sílí i uvnitř husitského společenství. Umírnění kališníci preferují vyjednávání s budoucím králem o zárukách na svobodu vyznání, radikálové jednat odmítají. Naopak stupňují útoky na symboly „starého“ světa: v rámci obrazoborectví dochází k rabování kostelů, ničení svatých obrazů či boření klášterů.

V polovině listopadu 1419 se daří dojednat v Praze příměří a husitští radikálové, kteří doufali v ovládnutí města, Prahu zklamaně či v obavě před perzekucemi opouštějí. Je mezi nimi i Jan Žižka, zeman a člen královské gardy, který přešel k husitům, pomáhal jim předat Vyšehrad a po uzavření příměří s nechutí přihlížel, jak se tohle strategické místo vrací zpět do rukou králi, v té době reprezentovanému správcem Pražského hradu.

Řádění radikálů s obavami přihlíží umírněná šlechta, která na obou stranách čeká, jak dopadne blížící se jednání se Zikmundem, který je ještě na podzim 1419 zaměstnán válkou s Turky. Až koncem prosince 1419 přijíždí do Brna k prvnímu jednání s českou šlechtou. Dorazí i zástupci umírněných husitů, kteří si s uspokojením vyslechnou, jak Zikmund slibuje veřejné církevní slyšení o husitském programu, kde chtějí kališníci vysvětlit svůj vztah k víře a přimět katolíky k toleranci. Zikmund ale také od šlechty očekává, že do jeho příjezdu do Čech, který se měl odehrát na jaře, zlikviduje ohniska husitského radikalismu. Zároveň začíná podnikat první kroky k přípravě velké vojenské výpravy proti Českému království pro případ, že by se kacíře srovnat nepodařilo.

Prázdné město na skále

Za hromadným odchodem radikálních kališníků z Prahy stojí i kazatelé, kteří propadají chiliasmu, víře v druhý příchod Krista na zem, po němž nastane boží soud, který smete kacíře a odmění opravdové křesťany. Dokonce pro tento konec stanovili termín – 10. až 14. února 1420 – a vydali doporučení, že své šance na dobrý výsledek blížícího se soudu zvýší ti, kteří se odeberou k bohoslužbám „na hory“, mystická místa v krajině, kde vyčkají ve skalních úkrytech na soudný den. Druhou doporučenou variantou byl odchod do některého z pěti zaslíbených (husitských) měst. Jedním z nich byla Plzeň, kam odešel Žižka.

Chození „na hory“ a působení fanatických kněží zejména na venkovské stoupence kalicha dál prohlubovaly pocity výlučnosti a ohrožení. S tím spojený radikalismus posouval kališníky do čím dál větší izolace. „Začínala svatá válka, v níž obě znepřátelené strany bojovaly o závazný výklad svatých pravd a ve svých protivnících spatřovali zplozence Antikristovy,“ píše historik Petr Čornej ve své biografii Jana Žižky. Zejména mezi mimopražskými husity sílí přesvědčení, že ozbrojený boj je nevyhnutelný. K bojujícím husitům se přidávají nejen obyčejní lidé, ale i nižší šlechta. Mladí muži opouštějí své obce a vstupují do ozbrojených skupin, které ve jménu víry přepadávají a zabíjejí katolické kněží a vypalují kostely.

Skupina radikálů se začíná koncentrovat i v lesích kolem Sezimova Ústí. Někteří byli z tohoto jihočeského poddanského města vypuzeni na podzim 1419, k nim se přidávají další a v únoru 1420 nad ránem společně překonávají hradby a berou spící město útokem. Katoličtí měšťané a mniši ze zdejšího dominikánského kláštera utíkají nebo jsou vyhnáni. Město položené v rovině se ovšem nedá hájit a před všeobecně očekávaným protiútokem katolíků se radikálové přesouvají o pět kilometrů na sever na skalní vyvýšeninu nad řekou Lužnicí.

Na tomto pozoruhodném přírodním útvaru nechal postavit král Přemysl Otakar II. v roce 1270 královské město Hradiště. „Chtěl tím nabourat rozsáhlou enklávu rodu Vítkovců, kteří měli na jihu Čech velká území. Pak ale v roce 1278 padl na Moravském poli a Vítkovci se jeho města zmocnili. Už však měli Sezimovo Ústí a na udržení dvou měst vedle sebe neměli peníze,“ říká Jitka Vandrovcová z táborského muzea.

Na začátku března 1420 je tedy město na skále prázdné, z přemyslovských časů zbyly hradby a hrad. Právě sem začínají přicházet stovky vyznavačů kalicha ze Sezimova Ústí a širokého okolí. Konec světa ve stanoveném termínu nenastal, a dochází tedy ke změně plánů: kněží, kteří zatím zaujímají v nové osadě vůdčí pozice, ji s biblickou inspirací nazývají Hradiště na hoře Tábor a mluví o vybudování města upřímných vyznavačů pravdy boží tak, jak ji zvěstuje Písmo svaté, nikoli pozdější církevní výklady. Události ale dál mají rychlý spád. Vzhledem ke krajně napjaté situaci táborité očekávající útok katolické šlechty ze všeho nejdřív narychlo zpevňují  hradby. Chybějí však lidé i peníze. Vysílají proto posla do sto dvacet kilometrů vzdálené Plzně se zprávou, aby se tamní husité na horu Tábor přesunuli.

Družina kolem Žižky se dlouho nerozmýšlí. Ve většinově katolické Plzni je pro ně méně bezpečno, než si představovali, vyjednávají si proto klidný odchod a přesun k Táboru. Dvacátého třetího března se pak družina asi čtyř set mužů, žen a dětí pod Žižkovým vedením vydává na cestu. Mají jednoduché zbraně (bez nich by byla cesta vyloženým hazardem), dvanáct vozů a devět jezdeckých koní.

Žižka má přitom zprávy, že je cestou sledují oddíly Bohuslava ze Švamberka a Hanuše z Kolovrat, kteří navíc svolávají rytíře z dalších krajů, aby na putující husity společně zaútočili.

Kritickými pasážemi cesty jsou pro Žižkovu družinu brodění Otavy a Vltavy, toho ale katolíci nevyužili a za místo útoku volí kraj mezi Strakonicemi a Pískem u obce Sudoměř. Unavená a málo početná Žižkova skupina, která k Sudoměři přichází 25. března, nemá proti dvěma tisícovkám rytířů v otevřeném boji šanci. Jedinou možností je defenzivní taktika s využitím vozů. Žižka využívá terénu a se svými lidmi zaujímá pozici mezi dvěma rybníky, z nichž jeden je vypuštěný, a pokud by do něj rytíři vjeli, stanou se v jeho bahně snadným terčem mnohem lépe pohyblivých husitů. To se také děje: bitva trvá dvě hodiny a ukončuje ji soumrak, po němž katolíci opouštějí bojiště, zatímco husité tu tráví noc, což se bere jako doklad vítězství.

O dva dny později Žižka se svými bojovníky přichází na Tábor a jako jeden z prvních kroků, na němž se podílí, je vypálení Sezimova Ústí, k němuž dochází hned 30. března. Existence nepřátelsky naladěného města v bezprostřední blízkosti Tábora byla příliš nebezpečná.

Do Strakonic a dál

Vzorová obec na skalním ostrohu si mezitím vytváří první pravidla fungování. Není podřízená králi ani místní šlechtě. Chod města řídí čtveřice hejtmanů, důležitá rozhodnutí přijímá „velká obec“, shromáždění dospělých občanů, které také volí hejtmany.

Nové město se od prvních týdnů plní sympatizanty z okolních sídel a vesnic, přičemž rádius se stále zvětšuje. Nově příchozí odevzdávají peníze do obecních kádí a mohou si na volném prostoru města (tedy asi osmnácti hektarech) postavit obydlí. Jde zatím o roubenky, hrázděné domy a zemnice.

Prvořadým úkolem je neustálé zpevňování městských hradeb, které se platí z vybraných peněz. Už po několika měsících ale Hradiště hory Tábor financuje rozvoj podobně jako jiná města: vybírá daně a poplatky od svých občanů a z okolních vesnic a malých měst. Po zničení Sezimova Ústí se také táborité snaží pacifikovat i další okolní sídla, v nichž by mohli katoličtí rytíři hledat zázemí pro možný útok na Tábor. Už týden po Ústí tedy husité zapalují Vožici (dnes známou jako Mladá Vožice), kam se uchýlila část rytířů od Sudoměře. Poté plení tvrz Sedlec, kterou také vnímají jako potenciální základnu nepřátel. S sebou berou jen takovou kořist, která se dá využít k válce – zbraně, vojenské vybavení, koně a peníze. Šperky nebo luxusním oblečením opovrhují a pálí je v ohni.

Ještě v dubnu vyráží Žižkův vojenský oddíl na první velkou jízdu po jižních Čechách. Tvoří jej opět různorodé společenství mužů, žen a dětí, jedou na vozech a kráčejí pěšky. Mají na sobě jen lehké oblečení, v rukou nesou okované cepy, sudlice a kuše. Chlapci jsou vyzbrojeni praky. Cestou se k nim přidávají další vesničané. Program vypadá poměrně monotónně. Účastníci spanilé jízdy nejprve vypalují premonstrátský klášter v Milevsku a pokračují k Písku. Toto významné královské město raději otevírá brány a uzavírá s tábority spojenectví.

Dalším cílem jsou Strakonice, kde si podle Žižkových zpráv kurýruje svá zranění od Sudoměře významný šlechtic, odpůrce husitů Jindřich z Hradce. Strakonický hrad se ale ukazuje být nad síly táboritů, tak aspoň zapalují město. To samé dělají v Prachaticích a odtud míří k Rabí, hradu v majetku Jana Švihovského z Rýzmberka, který proslul pronásledováním a mučením husitů. Na dobytí hradu to ale opět není, otevření jeho brány si tedy husité vynucují díky obratnému vyjednávání. Všechny kněží, kteří na Rabí hledají úkryt, vyvedou táborité ven a upálí je na hranici. Před odchodem zapálí i hrad.

V té době už Zikmundovi definitivně došla s tábority trpělivost. Má od papeže bulu o vyhlášení křížové výpravy – kruciáty – proti husitům a připravuje mohutné vojenské tažení do Čech. Jeho cílem je ovládnutí Prahy a korunovace na českého krále ve svatovítské katedrále. Dobytí Prahy má pak otevřít cestu k rychlé porážce husitství  všude na venkově.

Na titul římského krále nebyla vázaná konkrétní ekonomická a politická moc, symbolicky ale spojoval panovníky střední Evropy a Itálie. Zikmund tedy vyzývá lokální panovníky, aby v rámci kruciáty přispěli ke zničení kacířů, a posílili tak své šance na spasení. Do války mohou táhnout osobně, nebo za sebe najmout žoldnéře.

V té době odmítají Zikmunda za českého krále i umírnění husité, jak ale píše Petr Čornej, „značná část husitské veřejnosti si nedokázala představit otevřenou vzpouru proti oprávněnému dědici českého trůnu“. Na Táboře si ji ovšem představit uměli.

Žižka dostává zprávu o chystající se kruciátě během svého návratu od hradu Rabí a hned se rozhoduje vyjet Praze na pomoc. Skupina v počtu několika tisíc bojovníků a bojovnic zvládá cestou vypálit Benešov a vítězně se utkat s rytíři, kteří husitům vyjeli naproti, aby jim zabránili přijet do Prahy. Tam se objevují 20. května ve slavnostním procesí – jak se slušelo – v čele s kněžími, kteří nesou na dlouhých tyčích svátosti.

Tábor zachraňuje Prahu

Táborité přijeli do Prahy dost včas na to, aby se ještě pokusili dobýt Pražský hrad, který byl v držení Zikmundových lidí. To se ale nepovedlo, vyplenili tedy aspoň Břevnovský klášter a upálili mnichy, kteří neutekli (podobně z druhé strany katolíci nakládali na cestě do Prahy s husitskými kněžími). Poté se husité stáhli na pravý vltavský břeh, kde stála velká většina města, obsadili mostecké věže tehdy jediného mostu a čekali, co udělají křižáci.

Petr Čornej k tomu v biografii Jana Žižky píše: „Na počátku třetí červnové dekády byla husitská Praha zoufale osamocená. Na zbraslavské stanoviště přicházely stále početnější křižácké houfy, zřetelný důkaz, že se celá střední Evropa oficiálně vymezila proti husitské herezi a následuje linii kostnického koncilu i nového papeže.“

Z pohledu zdánlivě nezúčastněných obyvatel města šlo zřejmě o traumatizující zkušenost. Obě strany na sebe pokřikovaly přes řeku, a pokud byl někdo z protivníků chycen (například na loďce na řece), následovalo jeho demonstrativní upálení na břehu, aby to druhá strana dobře viděla. Na Letenské pláni nad řekou se utábořilo podle realistických odhadů asi třicet tisíc bojovníků kříže z mnoha zemí, jejichž blyštivé brnění bylo také ze Starého Města dobře viditelné. Nejvíce jich přijelo z německých zemí, třetina z Uher. Šlo o velkou přesilu, husité měli asi deset tisíc bojovníků.

Na konci června se navíc objevila komplikace: do Prahy dorazila zpráva, že Oldřich z Rožmberka se chystá využít situace a zaútočit na Tábor. Žižka tedy poslal téměř celou svoji jízdu – nějakých tři sta padesát bojovníků – na pomoc husitskému centru.

Zikmundova armáda však nebyla dost velká na to, aby vzala pravý břeh útokem. Mohla se jej pokusit vyhladovět, jak bylo tehdy zvykem. Držela Vyšehrad, který ovládal zásobování z jihu. Zbývalo ovládnout hospodářsky důležitou cestu z východu od Kolína. Ta před příchodem k novoměstské bráně vedla kolem hory Vítkov, kde nechal Žižka krátce po svém příjezdu do města budovat provizorní pevnost právě proto, aby mohl klíčovou zásobovací cestu bránit. Tento geniální tah nakonec Prahu a husity zachránil. Čtrnáctého července přebrodila část Zikmundovy armády v místě dnešního Karlína Vltavu a vyjela velkým obloukem na Vítkov. Tam ale na úzkém hřebeni střet s výrazně menším počtem husitů prohráli a stáhli se zpět. Další výpad se už neopakoval a křižáci z Prahy odtáhli. Zikmund se sice nechal na Pražském hradě korunovat českým králem, dolů do Prahy však nesměl.

Pozemková vrchnost

Dramatické jaro 1420 ale zatím uklidnění do Hradiště na hoře Tábor nepřineslo. Rozbroje uvnitř revoluční komunity, které se objevily už před příchodem na Tábor, vyvrcholily v dubnu 1421, kdy táborští hejtmani nechali v nedaleké vesnici Klokoty upálit padesát přívrženců chiliastických kněží.

Pokračovaly i vojenské úspěchy, díky nimž zhruba třítisícový Tábor v dalších letech kontroloval po Čechách, Moravě i Slezsku řadu měst a pevností, které spojil do svazu, kde se konšelé a hejtmani řídili politickou linií Tábora především vůči králi nebo papeži. Některá města se do svazu přihlásila sama, většina byla husity dobyta. „Až do Lipan byl Tábor státem v státě,“ říká Zdeněk Vybíral. „Vystupoval jako suverénní město, suverénní politická jednotka. Formálně byl pánem všech měst král, toho ale Tábor neuznával.“

To si mohl dovolit právě díky silné a mimořádně úspěšné armádě, kterou se povedlo porazit až v roce 1434 v bitvě u Lipan, kde se proti radikálům spojili katolíci s umírněnými husity. Teprve po ní v roce 1437 uznali táborité Zikmunda za českého, a tedy i svého krále. Zikmund se zavázal ponechat Táboru majetek (šlo o desítky vesnic a měst), právo volit si městskou radu a přidal slib, že nebude řešit náboženské poměry ve městě.

V roce 1452 pustil Tábor do města i nového krále Jiřího z Poděbrad a husitské války skončily. Po nich se ukazuje, že Tábor se za třicet let zásadového odmítání bohatství, kdy Čechy dovedl k hospodářskému rozvratu, sám stal solidně ekonomicky zajištěným městem. „Z Tábora se stala významná pozemková vrchnost,“ říká Zdeněk Vybíral. „V době svého největšího rozmachu měli téměř tisíc poddanských usedlostí, z nichž šly do města daně. Profitovali tu soukeníci, kteří těžili z obchodů s Rakouskem. Stavěl se kostel a radnice, která má druhý největší gotický sál v zemi po Vladislavském sálu.“

Husitský ideál definitivně končí v roce 1620 po bitvě na Bílé hoře, kdy na české země padá násilná rekatolizace.