Záhada Havlovy volby

Václav Havel přijal svou první kandidaturu na post prezidenta 8. prosince 1989. O tři týdny později byl zvolen hlavou státu všemi poslanci Federálního shromáždění, obsazeného stále ještě především kovanými komunisty. Od policejního masakru studentů na Národní třídě uběhlo čtyřicet dva dnů a komunisté téměř manifestačně předali moc nikoli nějaké spřízněné „reformní“ personě, jako byl nabízející se a populární Alexander Dubček, ale nenáviděnému a širší veřejnosti donedávna neznámému disidentovi. Jak se něco takového mohlo stát?

Nepravděpodobnost vývoje vedla už mnoho současníků v devadesátých letech k úvahám, že se věci neseběhly „jen tak“, logikou revolučních tlaků, ale že je někdo musel zpovzdálí řídit. Například uznávaný sociolog Ivo Možný razil už v devadesátých letech teorii, že komunisté chtěli v roce 1989 rozhýbat skomírající ekonomiku a k tomu potřebovali vyměnit zatuhlé stalinistické vedení státu, operace se jim však vymkla z ruky a v čele země stanul místo reformního komunisty prodemokratický disident. Podle jiné, dodnes v různých variantách často opakované konspirační teorie drželo taktovku revolučních událostí na konci roku 1989 v ruce gorbačovské vedení Sovětského svazu spolu se svými spojenci v řadách KSČ, a především tajnými službami – a Václav Havel byl jen figurkou a užitečným idiotem v jejich hře na fiktivní „předání moci“.

Asi hlavním trumfem spekulací a různých konstrukcí je schůzka, která se odehrála mezi čtyřma očima v půli prosince mezi disidentem Václavem Havlem a čerstvě jmenovaným komunistickým premiérem tehdejšího Československa Mariánem Čalfou. Vzhledem k intimitě setkání víme jen to, co se nám o něm oba muži rozhodli sdělit – a to není mnoho. Jisté ale je, že Havel se pak s Čalfovou zásadní pomocí opravdu stal čtrnáct dní nato prezidentem, takže se otázka, co za své angažmá Čalfa požadoval a co mu Havel slíbil, objevuje dodnes. Zrodilo se právě zde ono později tak často proklínané rozhodnutí nezrušit komunistickou stranu? Dostali tady komunisté volné ruce k dalšímu politickému a ekonomickému působení v zemi? Pátrání v historických pramenech i vzpomínky žijících aktérů přinášejí ještě i dnes na světlo překvapivé informace a na zmíněné otázky dávají přehlednou odpověď.

Návštěva emisarů z Moskvy

Desátý prosinec 1989 byl pro revoluci důležitým dnem. Pár dnů předtím zrušili poslanci Federálního shromáždění článek československé ústavy, který zakazoval, aby v zemi vládl někdo jiný než komunistická strana. Desátého prosince pak podal demisi normalizační prezident Gustáv Husák – poté co jmenoval vládu „národního porozumění“ v čele s komunistickým úředníkem Mariánem Čalfou, v jehož kabinetu obsadili významné posty dosavadní disidenti. A Koordinační centrum Občanského fóra (OF), hnutí reprezentující masový odpor proti komunistickému režimu, ten den oznámilo, že jeho kandidátem na post prezidenta se stal neformální lídr dosavadního českého disentu, dramatik Václav Havel. Socialismus padal rychleji, než si kdo dokázal ještě v půli listopadu představit.