S různými pokusy o odvolání Donalda Trumpa jsem dlouho nesouhlasil. Změna výsledků voleb by měla být výjimečným řešením, k němuž se přistupuje pouze za nejextrémnějších okolností. Celý proces by otevřel hluboké rány v již i tak rozdělené společnosti. A po čistě praktické stránce by politickým důsledkem mohlo být nakonec Trumpovo zadostiučinění, jež by mohlo vést k jeho opětovnému zvolení – pravděpodobnost, že by republikány ovládaný Senát hlasoval dvoutřetinovou většinou pro impeachment je totiž velmi malá.
Události uplynulého týdne mě nicméně vedou k tomu, abych vyšetřování spojené s impeachmentem podpořil. Trumpova snaha tlačit na ukrajinskou vládu, včetně jeho telefonátu s prezidentem Volodymyrem Zelenským, byla zásadní chybou. Podřízení americké zahraniční politiky osobním politickým cílům je přímo definicí zneužití moci. I mnozí Trumpovi obhájci přiznávají, že to nebylo správné, pouze dodávají, že přečin nedosahuje závažnosti nutné k odvolání.
Vzorný Nixon
Ještě mnohem více zneklidňující je však Trumpovo odmítnutí s vyšetřováním spolupracovat. Předvolání nebo předání dokumentů se bránili i jiní prezidenti, Trump ale odmítá pravomoc Kongresu pohnat ho k odpovědnosti. I jeho oddaní stoupenci na redakčních komentářových stránkách deníku The Wall Street Journal přiznali, že Trumpův ústřední argument, tedy že vyšetřování Kongresem je protiústavní, nedává smysl. „Sněmovna může zahájit impeachment, víceméně kdykoli se jí zlíbí… Podobně jako prezidentská milost…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
