Kdo je neviditelný ministr, který odvolal Jiřího Fajta
Proč se na někdejšího primátora Olomouce valí jeden problém za druhým
Za odvolaného generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta se v otevřeném dopise premiérovi Babišovi postavilo dvanáct šéfů mezinárodních výstavních institucí v čele s Metropolitním muzeem v New Yorku, londýnskou Tate a vídeňským Kunsthistorickým muzeem. Nad počínáním ministra kultury Antonína Staňka v něm vyjadřují „údiv a hrůzu“. Fajt byl ve funkci pět let, Staněk krok zdůvodnil ztrátou důvěry a údajnými hospodářskými i manažerskými pochybeními včetně smlouvy, kterou Fajt uzavřel s Národní galerií na dramaturgickou koncepci výstav loňského osmičkového roku. Zároveň ministr odvolal z funkce Michala Soukupa, ředitele Muzea umění Olomouc. Fajt ve čtvrtek hned argumenty odmítl jako zástupné, krok považuje za politický. Premiér Andrej Babiš řekl Respektu, že pokud dopis dostane, postoupí ho ministrovi kultury k vyjádření. V souvislosti s aktuálním děním výjimečně odemykáme profil šéfa resortu kultury z nového Respektu. Kdo je Antonín Staněk, který byl zatím nejméně viditelným členem vlády? Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem:
Neobratnost v komunikaci se se Staňkem vleče od nástupu do úřadu.
Jedno se tomuto muži musí nechat. Na rozdíl od řady svých současných kolegů nespoléhá na marketingové kouzelníky a projevy si očividně píše sám. Jeho hovorová řeč se totiž formou ani tónem neliší od toho, co před veřejností obvykle čte z papíru. Český ministr kultury Antonín Staněk je od pohledu svědomitá osoba, kterou suchopárná politická image plná výrazů jako „je třeba si uvědomit“ a „dovolte mi“ vynesla z křesla primátora rodné Olomouce až do pražského Nostického paláce.
Přestože je tedy prototypem politika, u něhož obecné fráze zcela zakrývají jeho osobní názory, kam by měla naše kultura směřovat, aktuálně se na něj valí jedna kauza za druhou. Jeho direktivní rozhodnutí děsí část památkářské obce, a zaměstnanci jedné z největších příspěvkových organizací ministerstva ho dokonce kolektivně vyzvali k rezignaci. Je jasné, že po Danielu Hermanovi, který dokázal úřadu získat pověst nejpopulárnějšího ministerstva v zemi, přišel kultuře šéfovat člověk, který kvůli své nečitelnosti zdejší scéně dělá spíše vrásky na čele.
Pět vykotlaných zubů
Vystudovaný učitel (první profesní zkušenosti sbíral zkraje devadesátých let na Slovensku na Vojenské střední škole protivzdušné obrany v Liptovském Mikuláši) se do vysoké politiky dostal přes olomoucké zastupitelstvo. Jako člen ČSSD ve vedení hanácké metropole poprvé usedl před devíti lety, v listopadu 2014 se už coby lídr kandidátky stal olomouckým primátorem. Tři roky nato byl zvolen do Poslanecké sněmovny, a loni v únoru dokonce kandidoval na předsedu ČSSD. Získal ale jen 21 z 335 možných hlasů. Po vyslovení věrnosti novému šéfovi Janu Hamáčkovi strana Staňka o čtvrt roku později poslala obsadit post ministra kultury, který jí připadl v menšinové vládě s hnutím ANO.
Dnes je Antonínu Staňkovi třiapadesát a jeho rodné město díky němu opět silně rezonuje mediálním prostorem. Staňkovi se totiž hned začátkem roku podařila mimořádná věc. Premiéra Babiše přesvědčil, aby vláda přiklepla bezmála šest set milionů korun na vybudování Středoevropského fóra Olomouc (SEFO). Jako jediná sbírkotvorná instituce v zemi se bude zabývat získáváním a prezentací poválečného umění z našeho a okolních států. Postavit se pro něj má na zelené louce vůbec první státní galerie po stu letech.
Výjimečná myšlenka někdejšího ředitele Muzea umění Olomouc (pod které SEFO spadá) Pavla Zatloukala dvanáct let narážela na své limity. A nešlo jen o nedostatek peněz. Architekt Jan Šépka budovu pro proluku v historickém centru města navrhl jako pětilodní betonovou katedrálu a tento radikální koncept od počátku narážel na kritiku části olomoucké veřejnosti, k níž patřil i Antonín Staněk.
Vítr do plachet nesouhlasným hlasům vehnal fakt, že Šépkův projekt byl vybrán bez veřejné architektonické soutěže. Podle pravidel České komory architektů by totiž musela být honorována jedním procentem z prostavěné částky. A oněch zhruba šest milionů korun na uspořádání soutěže si olomoucké muzeum v roce 2009 nemohlo dovolit. U ministerstva kultury proto dostalo výjimku a s prosbou o návrh oslovilo přímo Šépku, se kterým už dříve úspěšně spolupracovalo.
Staněk o díře v pravidlech věděl. Přesně před rokem se proto z pozice olomouckého primátora obrátil na tehdejšího ministra kultury Ilju Šmída, aby celou věc prošetřil. Než se k tomu Šmíd dostal, vystřídal ho v úřadu právě Staněk. Dnes ve zdobné kanceláři v Nostickém paláci rezolutně říká, že po něm přece „nikdo nemůže chtít“, aby stavbu posvětil. „Nemohu ohrozit šest set milionů korun, tuto linii nelze překročit.“ Už několik měsíců proto Staněk na Muzeum umění Olomouc v čele se současným ředitelem Michalem Soukupem tlačí, aby Šépkův projekt zrušilo a vyhlásilo na SEFO řádnou architektonickou soutěž.
V komunikaci s podřízenými si ovšem ministr kultury nepočíná zrovna obratně. Ve veřejných prohlášeních začal o Šépkově návrhu hovořit jako o „pěti vykotlaných zubech“ s tím, že by bylo lepší dát šanci spíš autorům, kteří by v Olomouci realizovali „silnější architektonickou vizi“. Historik architektury Rostislav Švácha popsal Staňkovu kritiku na Archiwebu jako „velice nešťastnou“, protože je podle něj nepřípustné, aby si ministerstvo určovalo, co je v nové architektuře vhodné a co ne. Zasaženi Staňkovou reflexí se ale cítí být především samotní zaměstnanci olomouckého muzea. Pro většinu z nich je SEFO hýčkaným a nedočkavě vyhlíženým potomkem a ministra vyzvali v otevřeném dopise k rezignaci.
To myslíte vážně?
Situaci mohla koncem března uklidnit debata o SEFO uspořádaná v Národní galerii. To by ji ovšem nesměl sezvat sám Antonín Staněk, který z ní vyloučil zástupce olomouckého muzea. Navíc se opět projevil jeho komunikační naturel: tak jako při jiných příležitostech přečetl Staněk na začátku projev (chování muzejníků označil za „lidsky nepochopitelné a současně neakceptovatelné“) a pak se z večera omluvil pro jiné vládní povinnosti. Zatímco akce skončila nespokojenými výkřiky z publika „hanba“, ve Staňkově hlavě dozrával plán, co si se SEFO počít.
Neobratnost v komunikaci se se Staňkem vleče od nástupu do úřadu.
„Cestou, o které je možné se bavit, a dokonce si myslím, že je reálná, je vypsání zcela nové architektonické soutěže, která nebude zatížena zadáním z minula,“ vysvětluje Staněk ve své kanceláři. Pokud by se pro SEFO přikoupil další pozemek, změnila by se celková dispozice a pro ni by byl původní Šépkův návrh nepoužitelný. A v tom je háček sporu: kdyby se teď vyhlásila anonymní soutěž v původních mantinelech, Šépka by se jí nemohl se svým, notoricky známým návrhem účastnit, čímž by byl znevýhodněn. Soutěži by tak hrozil nekonečný právní spor.
Po sérii vyhrocených vzkazů skrz média dnes muzeum se Staňkovým plánem víceméně souhlasí, byť se celá akce prodraží o několik desítek milionů a minimálně o tři roky se zpozdí. Pachuť v zaměstnancích ale zůstává: z plánů otců zakladatelů nic nezbude a pro spoustu lidí bude těžké najít chuť začít úplně znovu. Antonín Staněk si nicméně pochybnosti o jejich motivaci nepřipouští: „To myslíte vážně, že se zaměstnancům příspěvkové organizace nebude chtít naplňovat něco, co ministerstvo kultury chce?“
Stejně rezervovaně se ministr staví k řediteli muzea Michalu Soukupovi. Viní ho ze zdržení celého procesu, protože mu už loni na podzim nařídil vypovědět všechny závazky vůči architektu Šépkovi, a přesto k tomu zatím nedošlo. „Je to právně velmi složitá záležitost a bez aktivní spolupráce ministerstva kultury se sami dál nepohneme,“ vysvětluje prodlevu Soukup, podle něhož ji způsobil i fakt, že od Staňka pokyn k vypsání soutěže nedostal písemně, a správně by měl tedy pokračovat podle vládou schválené dokumentace počítající s Šépkovou budovou.
Svůj vztah k ministerstvu Soukup označuje za loajální a věří, že se nyní situace uklidní díky hejtmanovi Olomouckého kraje Ladislavu Oklešťkovi, který začal mezi muzeem a ministerstvem fungovat jako mediátor: „Snad tedy věci naberou ten správný směr.“ Přesto se v Olomouci už řadu týdnů mluví o tlaku na Soukupovo odvolání. Na otázku, zda s ním chce ministr kultury dál spolupracovat, Staněk odmítá jednoznačně odpovědět: „Jde o to, zda chce pan ředitel spolupracovat s ministerstvem kultury.“
Kostlivci ve skříni
A podobně nejasné je to i s pátráním po kulturních preferencích současného ministra. Od doby, co se o ministerský Twitter přestal po Hermanově odchodu starat známý humorista Petr Kukal, nabízí účet pouze suchý výčet Staňkových výjezdů po příspěvkových organizacích a jím zaštítěných akcích. Sám přiznává, že ve volném čase si chce u kultury „především odpočinout“, a proto nedávno nepohrdnul třeba muzikálovou komedií „s přesahy do současnosti“ Doktor Ox v pražské Hybernii, kterou za průměr označila dokonce i k populární kultuře vstřícná Mirka Spáčilová.
Programový rejstřík jeho agendy je každopádně poslední týdny velmi rozkročený: od setkání s egyptským ministrem pro památky přes návštěvu Komenského památníku v Naardenu až po prohlídku expozice požární ochrany ve Zbirohu. Podobný uragán v diáři měli i jeho předchůdci. Staněk je ovšem výjimečný tím, že po návratu z cest obvykle vypustí do světa zprávu, která spolehlivě vystraší jeho podřízené.
Po SEFO se to nyní stalo s obchodním domem Kotva. Pražský klenot architektů Věry a Vladimíra Machoninových ze začátku sedmdesátých let je od podzimu nemovitou kulturní památkou. Nyní ale ministerstvo kultury oznámilo, že bere své loňské rozhodnutí zpět. Mediální svět okamžitě zaplnily titulky, že „ministr Staněk zrušil památkovou ochranu Kotvy“ ve chvíli, kdy se ji rozhodl její majitel zásadně rekonstruovat. „Teď jsem to vašim kolegům zrovna vysvětloval. My Kotvu naopak chráníme, aby ji jako památku nemohl nikdo zpochybnit,“ rozčiluje se Staněk nad vzniklým nedorozuměním.
Ve skutečnosti totiž Kotva zůstala v režimu památkové ochrany, ministr rozhodnutí pouze vrátil k novému projednání, protože se změnil vlastník Kotvy, aniž by to dal ministerstvu vědět. To by právně mohlo v budoucnu způsobit problém. Stejně jako u SEFO trvá i v případě Kotvy Staněk na striktním dodržení všech pravidel, aby na něj někdy z ministerské skříně nevypadl zapomenutý kostlivec. Minulý čtvrtek se tak Kotva po připomínkách památkou opět stala.
Neobratnost v komunikaci se se Staňkem mimochodem vleče už od nástupu do úřadu. Krátce po něm se účastnil uvedení knihy bývalého lídra zdejších komunistů Miroslava Grebeníčka Ve znamení kříže tepající církevní restituce. „Byla to chyba a dneska už bych to dělal jinak, omluvil bych se a nešel tam,“ staví se nyní k tehdy vyslyšenému pozvání ministr. Ke svým úspěchům – jež jsou na rozdíl od výše zmíněných kauz ve veřejném prostoru přehlédnutelné – za necelých deset měsíců v úřadu řadí prohlášení pražského areálu Bertramka za národní kulturní památku a vyčlenění zvláštního fondu na obnovu památek.
Případnou výměnu na svém postu si Staněk nepřipouští a naopak plánuje, že by rád v ministerském křesle zůstal i v následujícím volebním období. V dějinách České republiky se to ale zatím povedlo pouze Pavlu Dostálovi. A zatímco jeho držela nad vodou celých sedm let velká přízeň kulturní scény (do politiky přišel z divadelního prostředí), veřejnosti (s přehledem se pohyboval na vrcholu žebříčku oblíbenosti) i širokého politického spektra (jako ministra ho ve své funkci oceňovali prezidenti Havel i Klaus), Staněk žádnou takovou výhodu nemá.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].