Občan rukojmím státu

Dějiny Evropy uplynulých 100 let definovaly tři války – první, druhá a studená. Válka je přitom nesmírně drahá, „živí se“ vysokými daněmi, nucenými půjčkami, tištěním a znehodnocováním peněz. Úzká menšina na ní dokáže vydělat, ostatní spíše ožebračuje. V hojné míře se o tom během uplynulých 100 let mohli přesvědčit i Češi a Slováci. Války totiž ještě dlouho po svém konci určovaly i „hodnotu“ měny, kterou platili.

Vznik Československa nebyl chaotickou akcí. Ministr financí Alois Rašín jako jeden z klíčových „mužů 28. října“ měl poměrně dobře promyšlený scénář – neuvažoval jen jako finančník, ale i jako politik. Silná a stabilní měna měla podle něj podpořit vnímání Československa jako ostrůvku stability uvnitř neklidné střední Evropy, která se složitě vyrovnávala s důsledky dezintegrace velkého rakousko-uherského trhu. Měnová stabilita byla v prvních poválečných letech stejně důležitá jako silná armáda nebo spolehliví spojenci.

Rašín musel nejprve novou měnu vytvořit a oddělit ji od staré, rakousko-uherské. Běžný občan si toho všiml na jaře 1919 při kolkování a stahování starých bankovek. Nové koruny mu sice úředníci vyměnili v poměru jedna ku jedné, ale třetinu peněz si při výměně „ponechali“ jako nucenou půjčku s jednoprocentním úrokem, kterou pak stát v dobách konjunktury v druhé polovině dvacátých let postupně splácel. Jak podotýká ekonom František Vencovský, Rašín se tak pokusil z oběhu stáhnout inflační, nekryté peníze, které si během války státy tiskly, aby jimi…