Zbytečná nedůvěra

Představte si, že někdo najde způsob, jak vystavit starého trabanta radioaktivnímu záření, a změnit ho tím na moderní audinu. Občas sice zázračná transformace skončí nezdarem – vznikne auto bez kol, schází mu motor, někdy má podvozek na střeše –, stačí ale být trpělivý a vybrat si k použití ty nově vzniklé vozy, které jsou v pořádku.

Po čase si ale lidé řeknou, že zkusí přece jen něco méně náhodného, a začnou vyrábět nová auta – sice opět ze starých, ovšem tentokrát cíleně, pomocí kladiva a kleští. Tato metoda ovšem čelí nedůvěře a Evropská unie nařídí, že všechny takto získané vozy musí být natřeny varovnými červenými pruhy, a než mohou vyjet na silnice, musí projít složitými testy. Aut vygenerovaných zářením se to netýká – i ona sice patří do kategorie pozměněných aut, ale dostanou výjimku, protože se v minulosti osvědčila.

Podobnou logikou se v minulosti řídil evropský přístup ke geneticky modifikovaným organismům (GMO). Ozáříte třeba ječmen obyčejným zubařským rentgenem, a aniž tušíte, co jste v jeho genomu natropili, ze vzniklých mutantů vyberete ten s vhodnými vlastnostmi. Je to sice geneticky modifikovaný organismus, nepodléhá ale žádným zvláštním předpisům. Navodíte-li ovšem mutace v genetické laboratoři, spadá výsledek pod přísnou legislativu a musí být na trhu označen jako GMO. Tyto zemědělské plodiny se proto v Evropě už téměř nepěstují.

Dejme tomu, že je to v pořádku. Evropané jsou vůči cíleným zásahům do genomu ostražití, politici jim naslouchají. Jenže…