Zemanovo Česko vítězí, co udělá zbytek?

Na vaše častá přání výjimečně odemykáme komentář šéfredaktora Erika Taberyho z nového Respektu 5/2018. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

•••

Uplynulých pět let se vedly vášnivé debaty o tom, jak společnost spojit, hledaly se mosty k voličům Miloše Zemana či Tomia Okamury, volalo se po propichování bublin. Když se to nepodaří, zdůrazňovalo se, že bude demokracie v ohrožení. Tahle cesta se ukázala jako chybná a je třeba najít jinou. Důvod je jednoduchý, něco podobného může fungovat jedině tehdy, když je zájem i na druhé straně. Nyní už ale víme, že ten zájem není. Jsou tu dvě nekompatibilní poloviny společnosti, které se budou přetahovat o nekompatibilní budoucnost.

Rozdílné hodnoty

Je nepochybné, že se v následujících dnech bude rozebírat, kde všude udělal Jiří Drahoš v kampani chybu. Udělal jich nepochybně mnoho (tak jako každý), ale je třeba si upřímně přiznat, že to vůbec není podstatné. Nerozhodly chyby, ale aktivizace stoupenců politiky Miloše Zemana. Drahoš získal v druhém kole stejný počet hlasů jako Zeman před pěti lety. Tehdy to stačilo k vítězství, dnes nikoli.

Jiří Drahoš byl kompromisní kandidát, nebylo možné mu připsat podíl na kauzách, neměl za sebou ani politickou odpovědnost za nepopulární rozhodnutí, odmítal uprchlické kvóty, nezastupoval politickou stranu. Nebyl tu tedy faktický blok, který by automaticky odrazoval nějakou skupinu obyvatel. Hlas pro Zemana tak nebyl taktický či ze zoufalství, byla to uvědomělá volba. Nesehrála roli ani nějaká podpásová aféra jako před pěti lety, která citelně zasáhla Karla Schwarzenberga.

Pokud svedeme neúspěch Jiřího Drahoše na Jiřího Drahoše, propásneme to nejpodstatnější: možnost přesně analyzovat naši situaci a možnosti. Jak už bylo řečeno, o výsledku nerozhodly chyby, ale hodnoty společnosti. Lidé si vybrali cestu, které věří.

Tohle všechno je potřeba si uvědomit, než začneme řešit, co nás v následujících letech čeká. I nadále tu bude mít dominantní politický vliv „zemanovská“ část společnosti. Bude mít pod kontrolou prezidenta, vládu a většinu ve sněmovně. Nedá se nicméně moc očekávat, že to povede k uklidnění situace, protože zemanovský mainstream si bude i nadále pořád stěžovat, že čelí nějakým ústrkům nepřátel. A hlavně, bude chtít ještě víc, protože s jídlem roste chuť. Nabízet chápající reakce a sebekritiku tady nepomůže.

Je naopak třeba akceptovat zásadní rozkol ve společnosti, nesnažit se o umělé sbližování, protože to nepřinese žádný výsledek a ztratí se tím jen potřebný čas. Jediný, kdo může nabízet cestu ke smíru, je vítěz, a Miloš Zeman dal jasně najevo, že o smír nestojí.

Příslib

Vyrovnaný výsledek ukázal, že tu nejde o střet sociálních skupin či boj měst proti venkovu. Pochopitelně i tohle téma hraje svou roli, ale pro Miloše Zemana také hlasovala velká města, stejně jako pro Jiřího Drahoše lidé na vesnicích. Pakliže se budeme soustředit na tezi, že cesta k porážce populistů vede zejména přes peněženky, zacyklíme se v naivním bludu. Dělicí linie je spíše vzdělání a věk.

Co má nyní smysl, je mluvit otevřeněji o vlastních hodnotách a východiscích. Nebát se a netaktizovat, že to někoho odradí či naštve, protože „druhá“ strana se toho také nebojí. Je nutné se soustředit na co nejlepší definování těchto idejí a zapojení do veřejného prostoru. Nelze nechat roky působit populisty bez větší oponentury a pak doufat, že se to po pár týdnech žhavé kampaně změní.

Pokud se podíváme na podobu zdejší debaty a politické kultury, jsou 2 701 206 hlasů pro Jiřího Drahoše malým zázrakem. A hlavně jsou velkým příslibem. Nepochybně teď nejeden z těchto voličů propadá chmurám možná i panice. To je ale ta nejhorší možná reakce.

Klíčový teď bude naopak aktivní politický, ale i občanský postoj. Nikdy nám to moc nešlo, ale to, co přijde, bude vyžadovat od lidí, kterým není lhostejná budoucnost země, výdrž a odhodlání. Síly odmítající demokratická pravidla, otevřenost systému a kontrolu mocných se budou cítit velmi posíleny. Přibude útoků na média (zrovna ve chvíli, kdy jsem psal tyto řádky, byla zveřejněna videa z fyzického napadení novinářek a novinářů ve štábu Miloše Zemana) a různé státní instituce.

Miloš Zeman vyhrál volby pouze o sto padesát tisíc hlasů, druhá část společnosti tak má rovněž silný mandát, aby promlouvala do podoby země. Jestli to neudělá, může to mít vážné důsledky. Změna systému se totiž dá provést velmi snadno.

Nevymlouvat se

Pavel Tigrid v roce 1983 napsal do svého exilového Svědectví text, kde popsal, že i kdyby padl totalitní režim a nastoupili by demokraté, nemuselo by to vést k dobrému výsledku, protože my Češi problémy neřešíme, ale stavíme na nich nové základy. Zas a znovu, takže zas a znovu se ony problémy vracejí. To, že jsme – tehdejšími Tigridovými slovy – „šedivá, sobecká, občas hulvátská“ společnost, není dáno režimem, ale že takové vztahy tu prostě pěstujeme. A místo toho, abychom se nad sebou zamysleli, vymlouváme se: „Opustili nás, podvedli nás, zradili nás, přinutili nás, porazili nás, posrali nás, obklíčili nás, obsadili nás, uškrtili nás,  okradli nás… skoro vždy oni nás, nikdy my sebe.“ Podle Tigrida nevede cesta ke změně tím, že si vytkneme ušlechtilý cíl či sepíšeme program, ale že prostě aktivně svými činy vytváříme lepší společnost. Někdy za posměšků či nepřízně druhých, ale na tom prostě nezáleží.