0:00
0:00
Rozhovor10. 11. 201814 minut

Neexistuje ženský a mužský mozek

Britská novinářka Angela Saini prozkoumala stovky studií zaměřených na rozdíly mezi muži a ženami

,
foto: Milan Jaroš
Angela Saini
Autor: Milan Jaroš

Vystudovala strojírenství na Oxfordu a dlouho si myslela, že má prostě jiný mozek než ostatní ženy. Pak ale tato dcera strojaře původem z Indie zjistila, že její láska k vědě a zalíbení v matematice jsou spíše dílem výchovy a kultury, která dívky ke studiu technických oborů povzbuzuje. Britská novinářka Angela Saini se ponořila do světa vědy, aby prozkoumala stovky studií zaměřených na rozdíly mezi muži a ženami. A výsledky zkoumání shrnuté v oceňované knize Od přírody podřadné: Jak se věda mýlila v ženách překvapily i ji samotnou. Hlavně proto, že věda říká, že se od sebe až tolik nelišíme.

V knize zkoumáte, zda existují vědecké důkazy pro některé genderové stereotypy. Objevila jste nějaké sama u sebe?

↓ INZERCE

Když jsem na té knize pracovala, zajímala mě jen fakta. Pořád nás někdo krmí informacemi o tom, jací jsme. Mě zajímala pravda a byla jsem připravená jít, kamkoli mě zavede. Zjistila jsem, že jsem skutečně řadu stereotypů měla. Od dětství jsem milovala vědu, jasné a průzračné odpovědi, které nabízí třeba matematika, nakonec jsem vystudovala strojírenství – a byla jsem obvykle jediná taková dívka ve třídě. A skutečně jsem si myslela, že jsem jiná než ostatní ženy, že můj mozek je prostě jiný. Šokovalo mě, když jsem zjistila, že to tak prostě není. Jsme všichni individuality, každý přemýšlíme po svém. Neexistuje ženský a mužský mozek. Já jsem se jen vydala jednou cestou a jiné ženy se vydaly jinou, ale ne proto, že by měly jiný mozek, ale proto, že byly jinak vychované nebo pocházejí z jiné kultury.

Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Považovala jste něco za genderový stereotyp stvořený společností, abyste pak zjistila, že tam biologie hraje zásadní roli?

Do knihy jsem se pustila s přesvědčením, že věda ukáže, že opravdu existují velké rozdíly v prostorovém vnímání, v matematickém myšlení nebo ve slovních dovednostech. Když jsem zjistila, že nejsou téměř žádné, bylo to velké překvapení. A skoro až osvícení. Nečekala jsem to. Když se pak podíváte na výsledky vědeckého bádání, tak jeho obrovská porce vyvrací myšlenku, že jsme stvořeni k různým věcem. Naopak potvrzuje tezi, že jsme si v řadě ohledů bližší, než si myslíme.

Zároveň ukazujete, jak vášnivě společnost i věda řeší rozdíly mezi pohlavími. Proč se nesoustřeďujeme spíše na podobnost?

Jako novinářce mi to přišlo pozoruhodné. Věda je do určité míry nejednoznačná a pořád nemáme po ruce úplný obrázek. Proč jsme tak oddáni myšlence rozdílnosti? Proč se do toho investují obrovské peníze? Proč o tom tolik mluvíme a přemýšlíme? Myslím, že existuje celá řada důvodů, přičemž jeden z nich je prostá existence patriarchátu. Tento systém byl tak dlouho a postupně budován, že už nejsme schopni rozlišit mezi realitou a naší představou. Prostě tak žijeme a potřebujeme tomu porozumět. Místo abychom se obrátili do historie a našli vysvětlení tam, obracíme se k sobě a do sebe. A říkáme si, že systém tak funguje proto, že jsme nějací od přírody. To je velmi nevědecké a intelektuálně velmi zlenivělé.

A je třeba si uvědomit ještě jednu věc. Když všechno – od rozdílů v odměňování po fakt, že máme málo inženýrek – vysvětlíme biologií, tak to znamená, že rovnost není možná. A to některým lidem vyhovuje, protože chtějí zachovat status quo, chtějí společnost, v níž ženy zůstávají doma a muži pracují. Přitom toto dělení je naopak velmi nové, týkalo se pouze určitých vrstev společnosti. A není třeba se ani vracet příliš zpátky do historie. Naprosto nelze říci, že existuje nějaká ženská a mužská práce. Tato představa je poměrně nový středostavovský vynález. Je to důsledek bohatství, jaké většina žen na světě nemá. Pracují nikoli proto, že objevily rovnost, ale proto, že musí.

Jeden aspekt je ovšem nezpochybnitelně biologický – děti rodí ženy. A i když zůstanou doma s dítětem jen krátkou dobu, prokazatelně načas zmizí z pracovního trhu. Není logické, že řada žen prostě dá přednost rodině před kariérou?

Nikdy bych nepopírala biologická fakta a nikdy ode mě neuslyšíte, že jsme stejní. Nejsme. Je jasné, že ženy načas z práce odejdou. Ale společnost nemusí být strukturována způsobem, kterým je strukturována dnes, kdy se s těmito ženami nepočítá. V současnosti je většina zaměstnání budována kolem předpokladu, že v rodině je jeden člověk doma a druhý chodí do práce. Proto je tak těžké kombinovat práci doma a práci v zaměstnání. Moji rodiče to měli rozděleno napůl, ale takto většina lidí nežije. Ani já nakonec – můj manžel nechtěl odejít z práce na delší dobu, takže byl se synem doma několik týdnů, a většinu mateřské jsem s ním byla doma já. A chtěla jsem to tak. Nicméně je nutné práci doma začít pokládat za něco důležitého a podstatného, co je třeba začlenit do pracovního procesu. Tvářit se, že ženy musí nějak zvládnout všechno najednou, prostě není fér. Musíme otočit náš pohled na práci.

Jak bychom to mohli zařídit?

Věci lze měnit postupně. Jsem na volné noze, a když jedu někam na konferenci, tak požaduji, aby byl součástí poskytovaných služeb dětský koutek nebo jiná forma péče o dítě. A velmi často mi vyjdou vstříc, i kdyby to mělo být tak, že mi to dítě pohlídá dcera či syn organizátora. A stejně tak můj muž, který strašně rád tráví čas s naším synem. Pokud všichni – muži i ženy – začneme požadovat určité služby a pokud začnou muži běžně načas odcházet pečovat o své děti, tak se situace změní. Přestane platit argument, že ženy jsou pro firmy nevýhodné, protože muži budou ve stejné pozici. Taky se říká, že ženy mají k dětem bližší vztah než muži. Velmi často je tomu tak proto, že ženy s dětmi tráví mnohem více času. Když dostanou šanci být se svými dětmi také muži, tak ji využijí. A pro děti je to jedině prospěšné.

Které vaše závěry bylo pro publikum nejtěžší strávit?

Sama jsem měla problém některé věci přijmout, protože šly proti všemu, co jsme odjakživa poslouchali a brali jako fakt. Mému synovi byly dva roky, když jsem knihu psala, takže se mě hodně dotýkaly otázky související s mateřstvím. Ohromila mě zejména americká antropoložka a primatoložka Sarah Blaffer Hrdy. Ve svých knihách staví na hlavu všechno, co jsem považovala za přirozené: že všechny ženy touží po mateřství, že jsou předurčeny k tomu být matkami, že cítí mateřské instinkty. Mnoho žen to tak necítí. V jednom výzkumu se ptali žen, čeho nejvíce litují – litovaly toho, že měly více dětí, než chtěly. Společnost nám říká, že není přirozené děti nechtít, a posuzuje přísněji, když děti opustí či zneužije matka, než když to udělá otec. Sarah Blaffer Hrdy ve svém výzkumu ukazuje, že zanedbávání dětí, násilí na dětech také ze strany matek bylo v historii mnohem běžnější, než si myslíme. Navíc nikdy v historii děti nevyrůstaly doma pouze s matkou, to se prostě nikdy nedělo. Řada dalších výzkumů dokazuje, že pro blaho dítěte je nutné, aby byly potřeby a tužby jeho matky uspokojeny, a až tehdy může být šťastné a spokojené také dítě. Takže není divu, že je řada lidí dnes nešťastných – protože žijí, jak se nikdy nežilo. Proto pro mě bylo strašně důležité, když moje tchyně podporovala můj návrat do práce s tím, že to prospěje celé rodině. Díky její pomoci a pomoci mojí matky jsem nikdy necítila výčitky svědomí. I když mi samozřejmě můj syn chybí, když s ním nejsem.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články