Teplo na nos

Babička má plán. Vnoučata, pěkně se posaďte a poslouchejte její vyprávění. Bude u toho plést a až skončí, budete koukat.

Babička je už stará, věří všemu, co vidí na internetu, a pak se hádá s vnoučaty, že má pravdu. A zase jí nikdo nevěřil, že existuje ohřívač nosu. Ale existuje a prodává se v e-shopech včetně Amazonu, uznáváme to, babi. Je to návlek na nos zachycený za ušima šňůrkou, zpravidla je pletený, někdy též z plyše, a kdo si ho nasadí, vypadá jako hraboš. Ale má nos v teple. Něco za něco, tak to v životě chodí, milá vnoučata. A už mlčte.

Ohřívač nosu se může tvářit jako novinka, ale na babičku si nepřijdou. Ví, že se vyrábí již dávno a k vynálezu se hlásí jistá Grace van Hulsteyn. Již jako studentka v Bryn Mawr v americkém státě Pensylvánie s ním vyrážela do ulic. Dosáhla jisté popularity, a ohřívač nosu představila dokonce v televizní show.

To byl rok 1958, začátek a také konec slávy Grace van Hulsteyn. Dále žila poklidný život, dokud neumřela, a babička si nevymyslela ani slovo, viz nekrolog v The New York Times. Celý život ji hřálo, že dala světu ohřívač nosu, který si skutečně čas od času někdo uštrikoval. Šťastná to žena, povzdychla si babička. Chcete to znát dál, milé děti?

No dobrá. Teď to bude o Chesteru Greenwoodovi. Ten bruslil na rybníku v Farmingtonu v americkém státě Maine v zimě asi tak 1875. Mrzly mu pro změnu uši. A tak si zhotovil chrániče z bobří kožešiny a drátu. Záhy je ještě vylepšil, aby neodstávaly, dal si vynález patentovat a…