Polskou publicistiku si spojujeme především s reportážemi. Tvorbu Jerzyho Pilcha (1952) v češtině zatím reprezentují román o alkoholismu U strážnýho anděla a soubor povídek Moje první sebevražda. Nyní vydaná kniha fejetonů Nenávratně ztracené leváctví pochází již z roku 1998 a přináší výbor z textů, které autor psal v devadesátých letech pro časopis Tygodnik Powszechny. Může se to zdát jako ediční přepych – vydat přes dvacet let staré fejetony, které nesouvisí se zdejšími reáliemi, nadto od autora u nás nepříliš reflektovaného. Přesto teď a tady publikované Nenávratně ztracené leváctví není marným počinem.
Fejetony stojí za pozornost ze dvou důvodů. Prvním je literární úroveň a žánrová podoba. U nás se má za to, že fejeton je útvar o trochu delší než sloupek, že jde o podčárník. Pilchovy texty jsou o poznání rozsáhlejší. Jsou fejetonistické, tudíž velmi osobní, pisatel v nich obnažuje své strachy, touhy, slabosti a vášně. Ale rozmáchlostí výrazu se řadí k črtě či k nefabulované povídce. Pilch je uvolněný, ale v podstatě věcný, a co je důležité – mnohdy hodně vtipný. Jeho psaní má šťávu. Bez ní by ostatně fejetony na šest sedm stran vadly. Obdobně jako u reportáží, i tady se setkáváme s typem psaní, které žádný z významnějších českých autorů nepraktikuje.
Druhým důvodem k pozornosti je jádro sdělení. Pilch převážně čerpá z historie osobní a svého příbuzenstva či z osudů svých přátel. Jako celek jsou ony texty čerchovaným portrétem…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
