Cesta na Rejvíz

Vyjíždím z olomouckého hlavního nádraží. Vlak má deset minut zpoždění. Nic, co by mě trápilo. V Zábřehu nad Moravou se vlaková souprava rozdělí. Do Jeseníku pokračuje zadní část vlaku. Sedím správně. Krajina za oknem získává hornatější charakter. Podzimní barvy jsou prozářené sluncem. Dvě slečny, které se mnou cestují v kupé už z Olomouce, píší zprávy. Usmívají se, takže je asi vše v pořádku. Žádné rozchody, žádné vyhrocené emoce. Chvílemi si čtu Iana McEwana nebo poslouchám Please the Trees. Na chvíli zavřu oči a nedělám nic. Jenom jsem. Když v Hanušovicích procitnu, sedí se mnou v osmimístném kupé sedm dalších lidí. Mladíkovi vedle mě ve spánku padá hlava na mé rameno. Tvářím se jako by nic a nechám i jeho jenom tak chvíli být.

Objíždíme úbočí Šeráku s nezaměnitelnou siluetou Ostrých skal. Vystoupím v Jeseníku na nádraží. Než se vydám na další cestu, zajdu si do Ennea caffé. Paní provozní jsem slíbil návštěvu. Jejich kávu chci ochutnat. Provozní tu ovšem není; nevadí, setkám se s ní druhý den, což v tuto chvíli samozřejmě netuším. Kávu tu mají výbornou.

Sednu si s kávou na předzahrádku, abych mohl kouřit. Byla by škoda prosedět krásné poledne uvnitř. Na zahrádce sedí Benjamin z Normandie a Irene z Paříže. Usmívají se na mě a přizvou mě k sobě ke stolu. Přisednu si rád. Oba jsou milí a špinaví, jako jsem býval před patnácti lety já coby dharmový tulák po zemi galského kohouta. Dobrou hodinu si povídáme. Přišli právě z Rejvízu. Já tam mám pro změnu namířeno. Pozvu je na večerní koncert.

Zvažuji, jestli se vydám po modré, nebo červené značce. Zvolím modrou, kterou ovšem záhy za městem ztratím a nacházím červenou. Jsem s uspokojením překvapen, jak rychle cestu do kopce vyjdu. Na Zlatém Chlumu svačím a naslouchám rozhovoru tří žen. Baví se o pověsti se srnou a Vincenzem Priessnitzem. Nabízím jim, že je společně vyfotím, což přijmou rády.

Pokračuji dál po červené. Kromě jednoho houbaře nikoho nepotkávám. Prý rostou, říká mi. Je pátek, všední den. Je příjemné být v lese sám. Mám spoustu času, a tak se na hodinku natáhnu v lese. Usnu. Slunce příjemně hřeje a probudím se až ve chvíli, kdy se schová za stromy. Vzbudí mě chlad ve stínu. Uvařím si na vařiči kávu. Turka. Pak už během pár minut dojdu na Rejvíz.

V penzionu známém pro vyřezávané židle s portréty štamgastů si dávám halušky s brynzou a slaninou. To miluji. Když je někde mají, je rozhodnuto. Venku si zakouřím, spláchnu výborné jídlo dvěma doušky cabernetu a hýčkám si dojem z nasycení a krásného dne.

Jdu posledních pár set metrů ke kostelu. Instrukce zněla: Najdeš kostel, našel jsi chatu. Chata Dřevěnka číslo popisné 77 je mým dnešním cílem. Vylepený papír na dveřích s ručně psaným názvem kapely Nylon Jail oznamuje, kdo tu dnes bude hrát. Je to jejich čtvrtá zastávka na tour.

Uvnitř hoří oheň v krbu. „Nechceš s něčím pomoct?“ ptám se majitele chaty, kterému se říká Tolin. „Ne, díky, natoč si pivo.“ Kapela zvučí, je i prostor pro přátelské popovídání o dění posledních dnů a o průběhu turné. Jde to dobře, prý, snad to vydrží. Jdu ven kouřit. Na chodbě na mě kdosi volá: „Přišli ti tví Francouzi!“ Většina dnů nemá pointu. Život už je takový. Někdy se to za těch řekněme sedmnáct hodin, které je člověk bdělý, nestihne. Příchodem Irene a Benjamina můj den pointu získal. Teď si už jen můžu užít koncert a nehledat něco, co není. Všichni se baví dlouho do noci. Jdu spát pod širé nebe na louku. V tak veliké posteli jsem snad ještě v životě nespal.

Jiří Přivřel,
pracovník  v sociálních službách