Republika slaví sté výročí. Jakou byste ji chtěli mít?

Na republice, která slaví sté výročí, mi nejvíc vadí to, že už není. Kvůli nadutosti bohatší části země a kvůli tomu, že si Češi i Slováci zvolili za své reprezentanty bezohledné egoisty, kteří nebyli schopni se dohodnout, se rozbila naše republika. Dále se tedy zaobírám už jen tím, co mi vadí na jednom z jejích zbytků, a to České republice.
Nejhorší je asi neuvěřitelná sebezahleděnost. Projevuje se to na minimálním zájmu, který stát projevuje o dění kolem sebe, tedy v okolním světě. Kromě toho, že kvůli tomu nevidíme, neslyšíme, kam svět spěje, to má ještě jeden negativní důsledek. Všechno se tu vymýšlí od nuly a jen málokdy se inspirujeme tím, jak podobné problémy řešili v zahraničí. Třeba exekuce. Kdybychom byli jako stát schopni se inspirovat v zahraničí, nikdy bychom nemohli dospět do situace, kdy systém vymáhání dluhů dopadá na čtvrtinu populace a není výhodný ani pro věřitele, protože dlužníci buď vypadávají ze systému úplně a neplatí už nikomu nic, anebo platí příslušenství pohledávek, ale už ne dluhy samotné.
Při pohledu z republiky ven bychom si jistě také stačili všimnout, že nemáme nejbáječnější systém péče o ohrožené děti, že v civilizovaných zemích už nejsou kojenci v ústavech a taky že naše porodnictví není nejlepší na světě.
Formálně máme demokracii, ale čím dál tím větší počet lidí má pocit, že nemají na směřování země vliv. To není sice problém jen našeho státu, ale snaze po změně by měla předcházet analýza toho, proč je liberální demokracie v ohrožení. Ta se tady zatím nekoná, místo toho se všechno vysvětluje ruským vlivem.
A protože je to anketa do Respektu, měla bych být co nejvíc pozitivní: jsem ráda, že žiju v době, kdy není válka, a dospělost prožívám ve svobodné zemi. To sice není tak docela zásluha našeho státu, je to spíš dějinné štěstí, ale cením si toho. Radost mi trochu kazí skutečnost, že se zřejmě jedná o krátkou epizodu, která může brzy skončit.

S československou vlajkou jsem chodil koncem osmdesátých let na protikomunistické demonstrace. Pod tou samou vlajkou jsme pak v devadesátých letech rozváželi pomoc po bojištích Balkánu a bývalého Sovětského svazu nebo kubánským, běloruským či barmským disidentům. Později jsem měl tu čest pod českou vlajkou reprezentovat rodnou zemi oficiálně. Výročí vzniku Československa pro mě vždy znamenalo připomenutí nezávislosti a svobody – v dobách komunismu a sovětské okupace to platilo dvojnásob. Prožil jsem část života v zahraničí a procestoval mnoho zemí světa – zemí krásných, inspirativních, vzkvétajících a šťastných, stejně jako těch méně malebných a sužovaných válkami, katastrofami, bídou nebo tyranií. Vždycky jsem se rád vracel domů a nikdy mě nenapadalo, že bych se chtěl nadobro odstěhovat. Nikdy jsem se za svobodnou Českou republiku nemusel stydět a vždy jsem se k ní hrdě hlásil.
Ano, jsou chvíle, kdy se stydím za své zvolené představitele, to však není to samé jako se stydět za celou zemi. Země Koruny české jsou krásné, s malebnou krajinou. Jsou bohaté, kulturní, bezpečné a již skoro třicet let volně dýchající. Jasně že mně někdy vadí české zápecnictví potlačující jakoukoli kreativitu. Ještě více mně vadí zdejší provinčnost, nihilismus a vše ubíjející skepse. Vadí mně čecháčkovské machrování a naopak nedostatek skutečné hrdosti a odvahy, vadí mně stádnost, patolízalství i sprostý prezident. Vadí mně řepková pole, neschopnost stavět dálnice a nakoupit zbraně pro armádu. Porozhlédnu-li se však po světě, neměnil bych.
Mnoho let jsem strávil v Izraeli. Je to také krásná země vyzařující obrovskou sílu, země inspirativní a po všech stránkách nabitější než poklidné Čechy. Je to můj druhý domov. Dokážu si dokonce představit, že bych tam dožil. To by mě však musel z Česka někdo násilím vyhnat. Pevně doufám, že se to nikdy nestane, že budu moci Izrael nadále navštěvovat a vždycky se rád z cest vracet zpět. Doma jsem v pražských Dejvicích a v lesích na Českolipsku. Přál bych si, abychom si více vážili toho, kde žijeme. Naše svoboda, bezpečí a bohatství rozhodně nejsou samozřejmostí. Hlavně ta svoboda! Freedom!

Mám pocit, že i pár lidí, které považuji za velmi rozumné, se tváří, že jde o nějaké významné datum. Nicméně já po pravdě tomu, co slaví lidi, kteří se k tomuto výročí nějak vztahují, vůbec nerozumím. Koncept demokracie, na který kašleme? Odkaz předků, z něhož jsme se nepoučili? Ještě méně chápu, že má tolik relativně rozumných lidí pocit, že se v roce 2018 dá vůbec něco oslavovat. Já hrdostí na to, odkud pocházím, rozhodně netrpím, Česko mi přijde v mnoha ohledech jako hodně legrační a v mnoha zase hodně smutná země. Jestli bych tedy chtěla mít vůbec nějakou „republiku“, vůbec netuším, asi spíš ne. Dokázala bych si ale rozhodně představit lepší společenství lidí, kteří tak nějak u sebe žijí.
Řekla bych, že je opravdu zvláštní, jak mocně v naší zemi přežívá od devadesátek to nejhorší, co jsme si vzali z kapitalismu, takový ten étos naprosté nelidskosti k druhým, kdy se nahoru dostanete leda tak, že se vyšplháte po jejich zádech a přes jejich mrtvoly. V kontextu například toho, jak jsou u nás nízké mzdy a (třeba v Praze) šíleně vysoké nájmy, mi to přijde prostě buď k smíchu, nebo k pláči, že jsme tak nějak všeobecně zabednění. Existují totiž i mnohem chudší země a společnosti, lidé jsou si ale mnohem blíž a ochotní si pomáhat.
Takže já moc nevím, jakou bych chtěla republiku, myslím si ale, že by bylo pro začátek fakt moc prima, kdyby se tady všichni v téhle začouzené kotlině – Praha venkov a naopak, cyklisti a pejskaři, mladý a starý, starý a mladý navzájem – přestali tolik nenávidět a zkusili spolu třeba normálně soucítit nebo mluvit o věcech, které nás spojují, a nikoli rozdělují. A vnímali jsme se navzájem jako lidi, moc času nám na to totiž do doby, kdy nás všechny smázne klimatická změna, nezbývá.