Měli jsme se bránit?

Je to neustále se opakující otázka novodobých českých dějin. Měli jsme se v roce 1938 bránit? Naposledy ji znovu otevřel šéf nakladatelství Academia a autor několika úspěšných průvodců naší historií Jiří Padevět. „Měli. A to i přesto, že bychom se neubránili. Válka by stála mnoho životů, zřejmě i mezi civilisty, země by utrpěla nemalé materiální škody. Nebyla by ale zlomena páteř tohoto národa. Nezůstaly by tady stovky tisíc mužů, jejichž odhodlání postavit se zlu bylo jedním rozkazem smeteno,“ napsal nedávno v Hospodářských novinách a dodal, že podvolení se mnichovské dohodě bylo „kapitulací svědomí“.

Zkusme se tedy vrátit do září 1938 a hypoteticky si představit, co by se dělo, kdyby se československá armáda z hranic po mnichovské konferenci nestáhla bez boje. A jakou cenu bychom asi za toto uchování si svědomí zaplatili.

Dali jsme si na ně

Československou obranyschopnost tehdejších dnů zmapovalo po revoluci nepřeberně publikací věnovaných prvorepublikové armádě. Jednou z posledních je kniha Jiřího Suchánka a Jaroslava Beneše Mobilizace ve fotografii. Dvojice historiků v ní detailně popisuje chvíle největšího vzepětí vojska ve dnech, kdy vrcholila mezinárodní jednání vedoucí ve finále k mnichovské dohodě. Mobilizaci vyhlásil 23. září 1938 ve 22.30 rozhlas během schůzek Adolfa Hitlera s britským premiérem Nevillem Chamberlainem. Pod velením hlavního velitele Ludvíka Krejčího se měli ke svým jednotkám během 48 hodin dostavit záložníci, aby armádní síly…