Sedmý den, poosmé...

Jsme sedmým dnem na skautském rodinném táboře na louce kousek od Strakonic. Dvanáct rodin, rodiče a děti ve věku od 18 měsíců do necelých 13 let, dohromady 57 lidí. My jsme čtyři. Já s dětmi (12, 10 let) jezdím na celý tábor, manžel přijíždí na víkend. Tak trávíme prázdninový týden již poosmé.

Je sobota, půl osmé ráno. I když se ze spacáku nechce, musím. V jídelně už sedí několik dětí a rodičů. Po snídani je nástup. Každý rok máme tematickou vlajku i táborovou píseň. Během prvních dní se píseň hudebně zdatné děti naučily, takže vlajka stoupá na stožár za zvuku hry na kytaru, pěti fléten, dvou akordeonů, klarinetu a rytmických nástrojů.

Dopoledne probíhají volitelné miniškoly pod vedením rodičů – zdobení látkového pytle, šití tašek na šicím stroji, výroba dřevěných dýk a štítů, šaškovských čepic, barefootových sandálů. Během toho vyrážíme s Ájou a Ani na nákup cen do pokladu. Je to výzva. Jsme limitovány cenou, smysluplností a využitelností, počtem kusů a časem. Hned v první prodejně sportovních potřeb objevujeme frisbee. Bohužel jich deset chybí. V dalším obchodě mají míče. Rychlá porada a přepočítávání dětí a kusů, kluci/holky, velcí/malí, počty v rámci rodiny. Chyba se neodpouští. Cestou ještě vyzvedáváme posledního tatínka. Při čekání stíháme i zmrzlinu.

Zpátky v táboře jsme v 11.00. Další úkol – napsat jména dětí na dárky. V nedaleké vsi zvoní poledne, když máme hotovo. Právě včas, začíná premiéra sedmi loutkových divadelních představení, které děti připravovaly – texty, loutky a kulisy. Po představení je oběd. Krátký odpočinek a finální rozdělení úkolů na závěrečnou hru o poklad. Sedím na jednom z devíti stanovišť. Děti tvoří jeden tým se společným úkolem. Po hodině a půl jsou úkoly splněny, klíče k pokladu získány. Zatímco si většina dětí láme hlavu s indiciemi, rozběhne se pětiletý Vojta do jídelny, otevře skříňku a objevuje bednu s pokladem. Vzrušení všech stoupá. Konečně. Za chvíli už po louce létají frisbee a míče.

Později si jdu s dětmi vyzkoušet střílení z luku. Se sportovním lukem mi to nejde, s dětským občas trefím i terč. Dva zásahy do červené, chci ale žlutý střed. Poslední šíp. Teď, nebo nikdy. Šíp mizí za terčovnicí. Takže nikdy. Šíp chvíli hledáme a pak jdeme na večeři.

Přichází čas posledního nástupu. Za zpěvu a hraní táborové písně spouštíme vlajku. To však zdaleka není konec. V rámci miniškoly pořadatelství připravily děti tříkilometrový závod v orientačním běhu pro manželské páry a další dvojice. Je zajištěno i hlídání nejmenších. Skoro padám únavou. Netuším, jak to uběhnu. Než se rozkoukám, startujeme. Tábor je na kopci, takže na úvod běžíme. Aspoň k první kontrole. Jde to lépe, než jsem čekala. Druhá, třetí kontrola. Žádný zbytečný úkon. Poslední kontrola. Ještě překonat pole. Děti z pořadatelského týmu neúnavně povzbuzují. Už nemůžu, ale dám to. V cíli jsme splavení a děti šťastné, že to nebyla jen hra pro hru, ale opravdový závod.

Smráká se. Poslední večer nemůže chybět oheň. Vyhlášení závodu. Letos chceme slyšet názor dětí na program. Proslýchala se kritika. Pozitivní hodnocení však převažují. Největší úspěch měla noční hra proti dospělým. Nakonec poděkování. Některá vtipná za drobnosti, převažují však upřímná, která adresáta potěší. Pak už jen hraní a zpívání. Od ohně postupně mizí děti i rodiče. Je půlnoc, ukládám konečně i svoje děti a ještě se vracím k ohni.

Po letošním táboře vím jedno. Kdysi jsme společně jezdili, abychom připravovali program pro naše děti. Dnes není důležitý jen program pro děti, ale společné zážitky.

Gabriela Blažková, archeoložka