Cesta z pasti

Naše krajina už nedokáže zadržet vodu a místy se v ní vlastně ani moc nedá žít: mnohde ji tvoří nekonečné, sluncem rozpálené lány polí, potoky spoutané v betonových korytech, řeky, které nemají vodu a nesmějí meandrovat. Žijete na venkově – a přesto, chcete-li do přírody, nemáte kam jít. Změní se nakonec Česko v druhou Saharu? Ekolog David Pithart se tomu snaží zabránit, k velkému optimismu však důvod nenachází.

Už od Rakouska-Uherska se snažíme odstranit vodu z krajiny. Proč to vlastně lidé dělají?

Nedocházelo k tomu jen v českých zemích. V Anglii jsem viděl na BBC pořad o tom, co se dělo v anglické krajině v padesátých letech, a bylo to v podstatě totéž. Vysvětlovali své počínání obavou, aby už nikdy nenastal hlad. Zúrodňovali půdu, intenzifikovali zemědělství, používali umělá hnojiva, meliorovali pastviny. K tomu všemu patří i zatočit s vodním tokem, který se prostě moc klikatí; nějak ho narovnat, aby traktor neměl kolem sebe zamokřenou půdu a úrodě nehrozilo zaplavení. Pokud bylo potřeba získat ornou půdu v nivě u řeky, řeka se zregulovala, spoutala do rovného koryta.

Nebylo to v Československu v padesátých letech přece jen horší?

Připojila se k tomu brutalita komunistického režimu, taková určitá zběsilost: zničit sedlácký stav a přetvořit krajinu směrem k industriálnímu modelu. Když se u nás v šedesátých a sedmdesátých letech meliorovalo, dělalo se to často jen proto, aby se splnil plán meliorací – aniž by někdo spočítal, jestli to vůbec přinese hospodářský zisk. V Anglii to takových měřítek nedosáhlo. Když se tam procházíte krajinou, vidíte, že leccos zůstalo zachováno. Například živé ploty, které krajinu úžasně rozčleňují a zároveň nabízejí stín a útočiště ptákům.

Co tohle nešetrné počínání v Česku způsobilo?

Nedokážeme už v krajině udržet vodu. Když narovnám tok, voda rychle odteče. V přírodním korytě je v daném okamžiku až třikrát víc vody než v regulovaném. Narovnaná řeka nebo potok také přestanou erodovat své břehy, zahryznou se do dna a prohlubují se, zaklesávají. Voda se pak tolik nedostává do nivy a hladina podzemní vody klesá.

Povrchová voda přitom ochlazuje své okolí. K tomu, aby se vypařila, spotřebuje obrovské množství tepla, takže když vám svítí sluníčko na mokřad nebo na rybník, pořád je u něj snesitelně. Když jste ale na poli, na Hané, v poledne 5. srpna, je to totální výheň a Sahara. Slunce ohřívá půdu, od ní se zahřívá vzduch, což pociťujete nejen vy, ale také úroda. Zemědělcům pak nezbývá než věřit, že zaprší, což se v poslední době ukazuje jako iluzorní. A letošní jaro bylo opravdu výjimečné: sucho šokovalo tím, jak brzy přišlo. Řeky dosáhly letního stavu v dubnu nebo v květnu.

Počítačové modely ukazují, že do roku 2100 má průměrná teplota v Česku vzrůst přibližně o tři stupně Celsia, ale srážek nepřibude. Co bude pak?

Víc vody se odpaří. Česko vyschne, bude se podobat současnému Středomoří. Už teď lidé pěstují na jižní Moravě fíky a kiwi. Šíří se odtud teplomilné druhy hmyzu, jako je otakárek nebo kudlanka. Dudek, za kterým člověk dřív jezdil na Pálavu, dnes dudá u Třeboně. Začíná odcházet smrk, který má mělké kořeny a sucho jej oslabuje nejvíc.

Lze si ale přestavit i další věci. Pokud krajina definitivně vyschne, přestane na ni také pršet. Samozřejmě, platí to v určitých větších celcích: na Sahaře není sucho proto, že tam neprší, ale neprší proto, že je tam sucho. Vyschlá krajina se přehřívá, nefunguje v ní už malý koloběh vody, jsou v ní obrovské vzestupné proudy teplého vzduchu, což ovlivňuje klima celé té oblasti. V přírodě se přitom věci často mění prostřednictvím zlomových událostí: dosud fungující systém se najednou zhroutí a přeskočí do jiného rovnovážného stavu.

Střední Evropa se tedy může změnit v poušť? Jak tomu zabránit?

Kdyby se povedlo zadržet vodu, nemusela by schnout vegetace tak masivně, jako teď schne v odvodněné krajině. V určitých enklávách by pořád rostla tráva, pásla by se tam zvířata, neusychaly lesy. Netýká se to jen smrku, ale třeba i lužních lesů, které vyžadují občasné zaplavení. Na soutoku Dyje a Moravy nebo kolem Odry k tomu dochází stále méně. Měřili jsme tam i hladinu podzemní vody a zjistili jsme, že se propadá do velkých hloubek. Lesy tím trpí.

Jak se bránit stoleté povodni

Komunismus v Česku skončil skoro před třiceti lety. Změnila se u nás od té doby krajina k lepšímu?

Snahy chránit krajinu u nás sílí, což se projevuje třeba v tom, že roste počet kilometrů revitalizovaných toků. Vzhledem k celkové délce regulovaných potoků a řek je to ale pořád jen kapka v moři. Revitalizuje se méně než procento délky toků ročně.

Jak revitalizace probíhá?

Dřív se projektanti snažili nové koryto nakreslit. Dnes se vykoupí pozemek nebo získá souhlas majitele, stavba se jenom začne a počítá se s tím, že voda si koryto dotvoří sama. Někdy jí v tom pomáháme třeba tím, že přivezeme hromady nějakého materiálu, které si potom větší voda bere a používá na tvarování koryta. Klíčové instituce jsou v tom povodí, správci toků. Očekávalo se, že budou iniciovat daleko víc revitalizací.

Na čem to vázne?

Problém hlavně je, že vlastníci nemají zájem zadržovat vodu a tím i chránit svoji půdu. Oni na ní totiž obvykle nehospodaří, pronajímají ji nějakému velkému zemědělskému subjektu, který je často tak obrovský, že zabírá i všechno kolem. Vlastník si tedy v podstatě nemůže vybrat, komu půdu pronajme, a jen v malé míře dokáže ovlivnit, jak bude nájemce na jeho půdě hospodařit. Když zemědělec řekne, že na pozemku nechce mokro, vlastník se těžko brání. On navíc mnohdy ani nemá zakotveno ve smlouvách, že kvalita půdy by měla být na konci nájemní smlouvy stejná, jako byla na začátku. Pak dochází k degradaci půdy a k tomu, že se krajina dál využívá průmyslově.

Co s tím?

Komunismus přerval strukturu malých hospodářů, kteří měli ke své půdě vztah. Zvrátit to bude velice těžké. Když se podíváte na to, kdo dnes revitalizuje potoky a řeky, jsou to buď národní parky, kde je půda státní, obce, které mají obecní půdu, nebo nějaký osvícený majitel. Jinak to moc nefunguje.

Co k tomu vede obce?

Bydlíte třeba na Hané, uprostřed těch rozpálených polí. Jste na vesnici a nemáte kam jít – není tam žádná příroda, jen betonové koryto nějakého špinavého potoka a obrovské lány, mezi kterými jste jako v pasti. Když za vámi přijde někdo třeba z Koalice pro řeky, což je nevládní organizace, kterou vedu, a nabídne té obci, že jí pomůže vybudovat nějaký biotop, který by zadržoval vodu, zvýšil biodiverzitu a dal se využít i pro rekreaci, obec na to může kývnout. Třeba v Čehovicích na Olomoucku jsme takto revitalizovali dva potoky a na jejich soutoku vznikly mokřady a tůně.

Nebáli se lidé komárů?

Předtím tam byla jen hnědá pole, žádné meze, žádné cesty, takže teď kousek přírody na kraji obce vítají. Ale jinak máte pravdu, obavy existují. Představte si, že krajinou vede už nějakých šedesát let betonová linka – regulované, napřímené koryto. Místní lidé jsou na to zvyklí, už si vůbec nedovedou představit, že by potok nějak meandroval, rozléval se. Žijeme v době, kdy velký strom na vesnici znamená problém, mohl by na někoho spadnout, a nějaká divočící řeka, která mění koryto, může být pro leckoho velký strašák. Lidem se musí pečlivě vysvětlovat, jaká jsou rizika a přínosy.

Přesvědčovat lidi můžeme desítky let a změny k lepšímu budou pořád zanedbatelné.

Máte pravdu. Měl by vzniknout společný orgán ministerstev zemědělství a životního prostředí, který by podporoval revitalizaci, doporučoval zdroje peněz a projektanty, tlačil na to, aby se tempo zvýšilo. Také by stát měl vyžadovat, aby vlastník vracel půdu minimálně ve stejném stavu, v jakém ji přebíral. Zemědělec bere na hospodaření velmi štědré dotace, z nichž některé jsou dokonce zaměřené na podporu ekologie v krajině – ale když se objeví návrh, aby se na pozemcích provedly revitalizace, řekne ne. Takové právo by mít neměl. Pokud bereš dotaci tohoto typu, nemůžeš zastavit revitalizační projekt. Ostatně revitalizace nabízejí také protipovodňovou ochranu. Voda se rozlévá do míst, kde to relativně nevadí, neodtéká tak rychle, zůstává v mokřadech.

Kolik vody při povodni krajina zadrží?

Když jsem psal knihu o říčních nivách, z letadla jsem vyfotografoval zaplavenou oblast kolem Lužnice na jih od Třeboně, asi kilometr široký pás nivy zalité vodou. Poslal jsem pak snímek řediteli odboru na ministerstvu zemědělství, pod kterého spadají podniky povodí. On mi ale řekl, že ze snímku není vidět, kolik vody v krajině je. Namítal, že to může být jen pár centimetrů. Vzal jsem to jako výzvu a spojil jsem se s ČVUT, s katedrou, kde dovedou modelovat povodňovou vlnu. Spočítali, že zhruba kilometr přírodní nivy snižuje kulminaci vody o jedno procento, takže ze stoleté vody udělá devadesátidevítiletou. Kdybychom tedy měli sto kilometrů přírodního toku, stoletá povodeň by v podstatě mohla být úplně pohlcena.

Změnil ten výpočet něco?

Úředníci přestali celou věc bagatelizovat a najednou říkali – tak nám, pane Pitharte, ukažte, kde jsou ty nivy, kde můžeme revitalizovat? Ale nakonec to narazilo na majetkové vztahy, o kterých jsem mluvil, a na laxnost příslušného podniku povodí. Knížka existuje, ale že by se věci daly do pohybu, to se říct nedá.

Není pak proti povodni nakonec lepší postavit přehradu, což je zdejšímu myšlení bližší?

Krajina dokáže zadržet podstatně víc vody než přehrada. Navíc by to musela být přehrada poloprázdná, aby pojala povodeň. Nešlo by ji využít k rekreaci. A ani z hlediska udržení vody v krajině nejsou přehrady první volba. Nejdřív bychom měli revitalizovat, pak hledat cesty, jak vodou šetřit. Teprve potom stavět přehrady. New York mohl před časem buď za mnoho milionů dolarů postavit novou úpravnu pitné vody, nebo si vybrat povodí v horách, kde by se minimalizovalo hnojení a revitalizovaly vodní toky, a přivést čistou vodu odtamtud. Vybral si to druhé řešení a ušetřil tři čtvrtiny nákladů.

Měli bychom také bourat protipovodňové hráze, aspoň mimo obce?

Hráze opět staví a udržují podniky povodí. Za státní peníze tak chrání zemědělskou půdu. Ale proč? Zemědělci by měli umět žít s rizikem, že jim pole v nivě jednou za deset let zaplaví voda. Podle mě mohou lidé z povodí přijít a říct: „Nezlobte se, my vám tu hráz probouráme, protože když přijde stoletá povodeň, ve vesnici dole po proudu řeky je kvůli hrázi o metr víc vody.“ Na papíře už takové projekty existují.

Mění se pod dojmem stále častějšího sucha nějak uvažování úředníků?

Do jisté míry je to otázka generační výměny. Starší generace má problém úplně přehodit výhybku. Pro pracovníky povodí je regulace vodního toku prostě stavba, která se musí udržovat. Ale ne všechna povodí jsou stejná, některá uvažují pružněji a jsou vstřícnější třeba k takzvaným renaturacím: Potok podemele opevněné břehy a osvobodí se z koryta. Dřív okamžitě přijel bagr a koryto obnovil, dnes se často zváží rizika a přírodě se ponechá volná ruka. Renaturace jsou tak významnější než revitalizace, vracejí přírodě stovky kilometrů toků. Navíc jsou levnější. Pořád ale platí, že představují jen zlomek celkové délky potoků a řek.

Oslava stvoření

Vzděláním jste hydrobiolog a zabýváte se také přesahy mezi ekologií, biologií a křesťanskou vírou. V jednom rozhovoru jste řekl: „Nemohu vnímat trend k zesložiťování organismů jako pasivní, automatickou záležitost, evoluci jako řadu omylů v přepisu genetické informace a život jako omyl v řádu vzrůstající entropie.“ S tím by možná řada evolučních biologů úplně nesouhlasila. Jak jste to myslel?

Vidím v evoluci určitou kreativitu a je zajímavé, že kreativita je slovo připisované Bohu – Bůh stvořil přírodu. Ale co když je to tak, že Bůh tvoří tvůrce, to znamená, že na všech úrovních evoluce se projevuje určitá kreativita, vynalézavost, která posunuje organismy do nějakých vyšších pater, ke složitějším strukturám nebo propracovanějšímu chování?

Vědci třeba připevňovali vysílačky na těla žab a zjistili, že osmdesát procent jich zůstává celý život u té samé tůně. Tři žáby se ale vydají přes kopec někam úplně jinam. Někdo experimentuje, odvažuje se jiné strategie, dostane se do jiných podmínek, začne se vyvíjet jinak. A může vzniknout nový druh.

To lze ale vysvětlit tak, že náhodná mutace v dědičné informaci programuje některé jedince k rizikovějšímu chování.

Jistě, proč ne. Nevím ale, jestli to opravdu něco vysvětluje, když to takto řeknete.

Má evoluce nějaký účel?

Evoluce je kreativní proces, a když se podíváme na kreativní proces nějakého umělce, který dejme tomu maluje lekníny, tak jaký účel má jeho dílo? Je to nějaká oslava stvoření nebo oslava samého Tvůrce. Evoluce je možná také oslava Tvůrce.

Když hledíte třeba na křídlo motýla, můžete v něm vidět jakousi samoúčelnou krásu. Jako by v tom bylo něco dalšího, ne pouze náhodné, výhodné mutace genů, díky kterým se určitý znak v populaci prosadil. Tohle máte na mysli?

Proč vlastně rozlišovat, zda je něco účelné, nebo krásné? Náhodné mutace mohou mít ke kresbě na křídle motýla stejný vztah jako složení olejových barev, se kterými Slavíček maloval břízy. Jsou důležité a nelze je pominout, ale jaksi nevysvětlují všechno.

Proč se však evoluce s vytvářením kresby na motýlím křídle vůbec obtěžuje, když to nemá žádný praktický význam?

Evoluční biolog může říct, že kresba je nějaký rudiment, pozůstatek, který měl v určité fázi vývoje organismů svůj účel a pak jej ztratil. Nebo ho má pořád: psaly se dizertace o tom, jak kresba může odstrašit nějakého ptáka a jiného zase přilákat… Ale myslím, že s tím nejde vystačit. Když pozorujete stádo žiraf při zapadajícím slunci někde v savaně, je to silný estetický zážitek. Vymazat jej z roviny chápání světa je velké ochuzení. Neříkám, že zastánci genocentrického pohledu nemají pravdu, ale je to jenom jedna stránka pravdy.

I sám estetický zážitek může ovšem být nějaký rudiment nebo vedlejší produkt náhodných mutací genů.

To ano, ale člověka, který takhle argumentuje a úporně se přitom snaží degradovat tuto rovinu života, je mi líto. Estetické zážitky přece dělají můj život něčím, co stojí za to žít.

Platí to i pro jiné organismy než člověka?

Určitě. Když ptáci zpívají, podle mě z toho mají radost. Nepopírám, že hájí své teritorium a lákají samičky, tohle v tom zpěvu je. Ale není to všechno. Nebo když pozorujete psa, jakou má radost, když napadne sníh, jak je šťastný, když venku větří různé pachy. Samozřejmě lze říct: „Větří, protože se zaměřuje na kořist, což jeho předkům umožňovalo přežít.“ Ale i tak tam radost z existence prostě je.

Mýlí se tedy zastánci Richarda Dawkinse a obecně ti, podle kterých je za vším jen přirozený výběr a náhodné mutace v dědičné informaci?

Nemám rád takový ten apriorní redukcionismus: „Vždyť to není nic víc než…“ Věřím, že život lze číst v různých rovinách a někde se ty roviny můžou protnout, potkat, inspirovat. Kdybych se měl vrátit k vodě – i meandrující potok je krásná věc, zatímco rovné betonové koryto krásné není. Mohlo by nám to napovědět, co je správné: zvyšovat estetickou hodnotu krajiny znamená zvyšovat i její funkčnost, to, jak dokáže zadržovat vodu.