Chvála trapna

V dokumentu Igora Chauna o vzniku opery Nagano je pěkný moment, kdy její autor Jaroslav Dušek s žertovným výrazem popisuje vaši metodu „diplomaticko-psychologické režie“, kdy tzv. obrácenou psychologií přimějete herce, aby pro vás udělali první poslední – třeba skákali na trampolíně.

Mírnost a diplomacie jsou potřeba. Člověk nesmí herce zablokovat. Zvláště když jde o dialog vedený například v jemných nuancích, je třeba, aby byl uvolněný. Něco jiného je, když v herci potřebujete vybudit rozechvělost. Tam je namístě ho i trochu psychicky rozhodit.

Jak se to dělá?

Jsou určité triky, jak herce vykolejit, aby v něm emoce začaly kypět a nervozita se projevila i navenek. Ale o tom nebudu mluvit, protože ta metoda není úplně fér.

Hlavní roli v Hastrmanovi hraje Karel Dobrý, výrazný herec s komplikovanou povahou, pro kterého je to první hlavní role v celovečerním filmu. Sice jste spolupracovali už na divadle, ale jak to fungovalo tady?

Po jistých přípravách a zkouškách Karel během prvních natáčecích dnů pochopil, jak jej povedu a jak bych chtěl, aby ta postava vypadala. Nechtěl jsem, aby byl nějakým extrovertním démonem, to by sklouzlo do pohádky a nepravděpodobnosti.

Letos je výročí olympiády v Naganu a zlata českých hokejistů. Jak teď vidíte operu Nagano, jež v roce 2004 nadzvedla český hokejový svaz kvůli domnělému znevažování „národních hrdinů“ a operní scéna se zase chvěla, že se do umění dostává nevhodná „popina“ a podbízivost?

Bylo to skvělé. I navzdory negativní kampani, která se kolem toho rozpoutala. Dostal jsem se k tomu zase náhodou. Měl to dělat Jiří Nekvasil, ale pak mu do toho něco přišlo. Jaroslav Dušek hledal režiséra a jednou po představení Vizity se moje žena Alice zmínila, že jsem vystudovaný operní režisér. Jarda zavětřil a zavolal. Takhle jednoduše. Říkal jsem jim, že se zbláznili, abych debutoval v Národním moderní operou. Přesto jsem tu odvahu našel. Já se nezdám.

Zajímá vás hokej?

Jsem velký fanda. I díky tomu se podle mě ta inscenace povedla. Mnozí zpěváci vůbec nevěděli, co je třeba samostatný nájezd. Zápasy jsem sice inscenoval v symbolech a metaforách, zároveň jsem ale aktérům přesně říkal, co jednotlivé akce obnášejí, jak to má vypadat. Právě kontrasty a napětí mezi mnohdy abstraktní dikcí dialogů a teatrálně realistickým herectvím přinášely krásný ironický humor.

Byl jste v roce 1998 na Staroměstském náměstí vítat hokejisty?

Nebyl, nesnáším davové akce.

Viděla Nagano vaše matka, která byla v Národním divadle v angažmá třicet let?

Teď jste mě zaskočila. Ale asi ano. Ano, byla na premiéře.

Co na to říkala?

Myslím, že se jí to líbilo.

Fandila hokeji?

Tak nějak přirozeně fandila mně.