Dopisy

Mezi Čechy domov můj

Respekt 14/2018

Rád bych reagoval na události vyvolané zveřejněním mé orchestrace hymny. Především chci poděkovat za množství nadšených ohlasů od profesionálních hudebníků, hudebních odborníků či obyčejných lidí. Mediálním prostorem hřmí masivní odpor. Zdá se, že je v naší zemi zakázáno psát na objednávku. Tváříme se jako svobodná společnost otevřená novým impulzům, a když pak onen impulz přijde, tak společnost propadá panice a semkne se na obranu rodinného stříbra. Nelze se ubránit dojmu, že předmět této věci byl dopředu diskvalifikován. Přitom z mé strany nešlo o nic jiného, než že jsem chtěl této společnosti, přesněji její sportovní části (protože odtamtud směřovalo zadání), nabídnout svůj pohled na věc.

Tvoření a inovace je přirozená a prospěšná součást lidské civilizace, která se tím posouvá a to se týká i národní hymny. Z reakcí je ale patrné, že většinová společnost na sofistikovanější a náročnější hudební zpracování není připravena a odmítá je. Je to její právo a dalo se to očekávat. Já jsem však tím posledním, kdo by chtěl lidem něco vnucovat. Mohu pouze nabídnout…

Není to zdaleka poprvé, kdy dochází v této zemi k dehonestaci mé osoby v souvislosti se zveřejněním mé hudby. Domnívám se, že hudební odborníci argumentují neférově mojí údajnou hudební neerudicí, ve skutečnosti pravým důvodem odporu je naprostá ideologická nesnášenlivost modernistických protagonistů vůči mému hudebnímu cítění a myslím si, že i ke katolickému pojetí hudby obecně. Tato skutečnost je klíčem k pochopení všech souvisejících konsekvencí. Novou verzi hymny tedy přivítali modernismu stranící a v establishmentu etablovaní hudební „odborníci“ na Vltavě s předstíráním objektivity, přitom však s pohrdáním a výsměchem.

Navzdory všemu, co se okolo hymny děje, jsem rád, že jsem mohl svoji práci předložit širší veřejnosti. Pro mě osobně bylo vždy skládání posvátným posláním. I v případě hymny jsem dal do této práce to nejlepší a s myšlenkou na vlastní národ žijící v této těžké a komplikované době.

Miloš Bok, skladatel a dirigent

Česká hymna měla úspěch i v Horní a Dolní Lužici. Překlad Hdźe statok mój vznikl někdy během deseti let po premiéře Fidlovačky.

Píseň v Lužici částečně zlidověla, což dokládá publikace vzpomínek žen z Dolní Lužice Žywjeńske dopomnjeńki serbskich žeńskich, kde Anna Fortowa zpívá dolnolužickou verzi Źo jo mój dom, pravděpodobně netušíc, že jde původně o českou píseň. Viktor Velek dokonce tvrdí, že po roce 1918 byli někteří Lužičtí Srbové přesvědčeni, že jde původně o zdejší lidovou píseň.

O dnešní popularitě svědčí i to, že je píseň v TOP 10 nejžádanějších písní na přání v dolnolužickosrbském rádiu.

Stanislav Tomčík