Je úterý před Popeleční středou – všude jinde běžný pracovní den, ale v New Orleansu je to největší svátek v roce. Vrcholí karneval – Mardi Gras. Vstáváme brzo a plánujeme cestu do ne příliš atraktivní čtvrti Lower Ninth Ward. Tudy půjde průvod Mardi Gras indiánů. Nejsou to skuteční indiáni, ale Afroameričané, z nichž jen někteří jsou potomky původních amerických obyvatel. Touto tradicí vzdávají hold všem indiánským kmenům, které v minulosti pomáhaly uprchlým černošským otrokům. Za chvíli se tady budou předvádět ve svých barevných oblecích a odtud poputují dál do města, kde svedou bitvu o ten nejlepší kostým.
Přijíždíme kolem deváté ráno a cesta v protisměru už je zablokovaná. Právě procházejí dva indiánské kmeny. Jeden bílý, další růžový. To jsou pro mě zatím poznávací znamení – barvy. Růžoví čítají asi hlouček 20 lidí a jejich náčelník se právě rozčiluje, že zpěv a pokřiky nejsou dostatečně hlasité. „Takhle to teda nevyhrajeme! Musíme jim ukázat, že jsme silní, že na to máme!“ Jako by ve své skupince skutečně něco probudil a tentokrát už jsou zvuky tamburín a bubínků razantní a ulicí se ozývá hlasitý zpěv.
Na rohu před barem čekáme na náčelníka kmene Mladých Seminolů. Dostávám zprávu, že Big Chief Demond bude mít malé zpoždění. Zřejmě nestihl došít kostým, říkám si. Když jsem jej přesně před týdnem navštívila v jeho domku asi 15 minut odtud, zbývalo mu ještě vyšít několik jeho částí. „Tak tady to všechno je,“ prováděl mě malým příbytkem, který víc připomínal…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
