Pokud hledáme vysvětlení toho, proč se tolik Čechů navzdory rostoucí ekonomice a rekordně nízké nezaměstnanosti cítí být na dně, propadá frustraci a volí populistické politiky, nemůžeme minout jedno zdomácnělé cizí slovo. Exekuce: vymáhání pohledávek se ze spravedlivého principu, že „dluhy se mají vracet“, po roce 2000 přesmyklo v gigantický a pro dlužníky hodně temný byznys. Všichni slyšeli příběhy o tom, jak pár stokorun za plyn nebo jízdu načerno nabobtnalo vinou nehorázně vysokých odměn advokátů a exekutorů na tisíce, či dokonce desítky tisíc korun. Postupně sice politici a soudci vymahače umravnili, důsledky aktivit dravců, kterým jsme otevřeli klec, ale řešíme dodnes.
Půl milionu Čechů má na krku tři a více exekucí a většina nemá šanci z nich do konce života vybřednout. V lepším případě pracují načerno a část dluhu splácejí, v horším jejich minus stále narůstá. Spolu s nimi zažívají tuhle mizerii statisíce jejich dětí a blízkých. Jak jsme se do téhle situace dostali? A lze z ní najít cestu ven?
Nová dynamika
Vznik nové profese, exekutorů, byl kolem roku 2000 všeobecně vítán. Tehdejší vláda Miloše Zemana měla soukromé vymahače v legislativním plánu, nakonec ji ale předběhli poslanci. Od září 2001 začal platit zákon, který vytvořil opoziční poslanec Unie svobody a její pozdější předseda Pavel Němec, ale podepsali se pod něj i poslanci ODS, lidovců či vládní ČSSD. Unionista Pavel Svoboda tehdy sliboval, že zákon bude bičem na „všehoschopné neplatiče a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
