Berlín na pohovce

Česká televize začala vysílat oceňovaný seriál  Babylon Berlin. Při této příležitosti odemykáme recenzi prvních dvou sérií. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem:

Německo je jediným národem, který byl jako celek podroben psychoanalýze. Slavný kulturní teoretik a sociolog Siegfried Kracauer se ponořil do jeho „kolektivního podvědomí“ a snažil se v knize Od Caligariho k Hitlerovi z roku 1947 ukázat, že v německém populárním filmu prvních třiceti let 20. století vystupovaly na povrch touhy a ideje, které také umožnily nástup Adolfa Hitlera. Při sledování seriálu Babylon Berlin, který patří od února k evropským přírůstkům do globální on-line půjčovny Netflix, se zdá, že tvůrci svého krajana četli a jeho pohled si vypůjčili při tvorbě scénáře.

Pod sérií je podepsané trio Hendrik Handloegten, Achim von Borries a Tom Tykwer, jeden z nejvýraznějších německých režisérů, který také všech dosavadních šestnáct dílů s přispěním spolutvůrců režíroval. Dílo podle krimi novel Volkera Kutschera ukazuje spletitý svět pulzujícího Berlína těsně před nástupem nacismu. Seriál zasazený do roku 1929, kdy policisté vyšetřují případ vydírání uvnitř berlínské porno scény, může na první pohled vypadat jako tuctová dobová detektivka. Nabízí však víc: sestup do narušené psýché křehké Výmarské republiky, jež je stále ve stínu první světové války. Psychoanalýza jako cesta k pochopení jednání i historie je ostatně jedním z klíčových motivů vyprávění.

Nemusí přitom jít o historii uzavřenou. Scénář vznikal od roku 2013 a postupně do něj začala prolínat realita. Doznívání finanční krize, nastupující populismus, radikalizace. „Paralely mezi rokem 1929 a 2018 nejde ignorovat,“ řekl Tykwer časopisu Vulture.

Konečně zázrak

Německo není zemí, na kterou by donedávna přišla řeč při debatách o nejlepších seriálech. V Evropě taková pozice patřila Dánsku a sériím jako Zločin nebo Most. Celosvětové ambice Netflixu shrnuté do sloganu „lokální produkce s globálním dosahem“ ale rozčeřily evropskou tvorbu a dostaly Německo mezi producenty kvalitní televize. Symbolem nástupu je kriminální Dark z německého maloměsta. Zvýšená poptávka pak vedla i ke vzniku Babylonu Berlin, za kterým stojí německá ARD a britský Sky.

Ve své evokaci doby je Babylon Berlin přirovnáván k Panství Downton nebo Doktorům bez hranic. „Konečně velký německý seriál, který má potenciál vyrovnat se mezinárodní produkci,“ konstatoval časopis Manager Magazin. S rozpočtem čtyřicet milionů eur jde o nejdražší německou sérii a je to vidět. Natáčelo se na třech stovkách lokací v Berlíně a ve studiu v Babelsbergu s pěti tisíci komparzisty. Scéna překypuje dobovými rekvizitami, kostýmy i rekonstrukcemi každodenního života.

https://www.youtube.com/watch?v=mjxNqm8bWGc

Tykwer tu znovu využil svou schopnost stvořit svižné, chytlavé vyprávění a přepjatě dramatické, ale uvěřitelné postavy. Kromě zkorumpované policie nechybějí arménští gangsteři, manipulativní politici, trockisté, stalinisté, chudina, ale i opulentní kluby, SM nevěstince, slumy a dekadentní kabarety. Těmi se proplétá při vyšetřování ústřední duo. Ostřílený policajt Bruno Wolter a Gereon Rath, jenž odráží rozpolcenost doby. „Náplava“ z Kolína v péči psychiatra za sebou vláčí posttraumatický syndrom z války, který tlumí jen zvyšující se dávky morfia.

V jednu chvíli se duo ocitne uprostřed pouličních střetů policie a komunistů a narazí na konspiraci, která ohrožuje demokracii zrozenou před deseti lety ve Versailles. Indicie vedou do Ruska i mezi elitu německé armády. K pátrání se postupně přidává dívka Lote, která se živí občasnou prostitucí v luxusním klubu, ale zároveň má ambice stát se první policistkou v týmu vyšetřujícím vraždy.

Ve svém nejslavnějším filmu Lola běží o život Tykwer zachycuje tepající konec devadesátých let. A také v Babylonu Berlin úspěšně vyvolává rytmus a atmosféru doby. Protiklad klubů, střetů politických aktivistů a rostoucí chudoby navozuje představu, jak vypadala dvacátá léta v Berlíně, tehdy přezdívaném nejmodernější město světa. Nejde však o rekonstrukci ani lekci z historie, nýbrž o možnou interpretaci – jak zdůrazňuje Tykwer. Jeho perspektiva je temná i fantaskní zároveň. Je to vize města na pokraji; netušených možností i budoucích tragédií, jež vibruje zvukem právě zrozeného nástroje tereminu i elektronické hudby.

Určujícím motivem seriálu je příznačně taneční sekvence z dekadentního kabaretu. V něm kmitající se dav ovládá zpěvem ruská femme fatale Svetlana Sorokina v mužském převleku. Její píseň s fatalistickým textem pak uzavírá jednotlivé díly: Prach jsi a v prach se obrátíš / ukradený světlu / ale ještě ne / zázraky čekají na konci.

Víc nacistů, prosím

Není překvapením, že německá kritika ocenila na seriálu nejen extrémní dynamičnost, ale i fakt, že odráží některé aspekty současné politické nálady. „Zápletka ukazuje na paralely s dneškem, čímž seriál dostává úplně jinou relevanci,“ napsal deník Die Zeit. A Der Spiegel zase vyzdvihl, že seriál pokračuje v německé tradici „kinematografie úzkosti“ – ve stylu filmů Metropolis nebo Kabinet doktora Caligariho.  Z podobných důvodů se ale na Babylon Berlin snesla i kritika za to, že prohlubuje stereotypy o zlých Němcích. „Šlo o to natočit seriálový hit, v němž je dost klišé (ještě trochu víc nacistů, prosím) jen kvůli tomu, aby šel prodat v zahraničí,“ citoval deník The Guardian kulturního kritika Kurta Scheela.

Teze o „zlých Němcích“ může být předmětem debaty, ale že Babylon Berlin počítá s mezinárodním publikem, je zřejmé. Navzdory politické lince jej nechce zahltit spletitou německou historií. Drží se parametrů zábavy: akce, atraktivních zápletek, jasných figur, romance, tragédie. I proto může někdy navzdory intenzivnímu vizuálu působit poněkud opatrně a vstřícně. Dobře vystavěná zábava se však otevírá citlivějším a hrozivějším výkladům díky neustálé přítomnosti toho, co přišlo později.

Seriál vypráví o éře, která směřovala k další katastrofě, aniž o tom věděla. Postavy netuší, že za tři roky k moci nastoupí Hitler a za deset let bude Německo uprostřed další války. Tvůrci se přitom pečlivě vyhýbají principu křišťálové koule, kdy by jejich vyprávění ovlivňovala znalost věcí příštích. Ale ono „tušení budoucnosti“ s sebou nevyhnutelně nese pro diváka zajímavé pnutí.

Postavu žebračky bezcílně se potácející ve spěchajícím davu registruje téměř podprahově, ale o to silněji se mu jeden z kořenů budoucích hrůz zaryje do paměti. Zavraždění židovského policejního rady se zase jen v náznaku ukáže být nikoli činem komunistických revolucionářů, ale předzvěstí antisemitismu. Nejvíc znepokojující je tak to, co tu (ještě) není.

V představách tvůrců byl Berlín konce dvacátých let místem, kde se mohlo stát cokoli. A historie až příliš dobře ví, co se nakonec stalo. K nadcházející katastrofě odkazuje i mihnutí hnědých košil v závěrečné epizodě, jíž si autoři připravují půdu pro další vyprávění. Zlo ve stínu tak bude hlavním východiskem pro třetí řadu, kterou Tom Tykwer právě dopisuje.

Snad se mezi první a poslední verzí scénáře nestane nic, co by dnešek přiblížilo ještě nepříjemněji ke třicátým letům. Sám Tykwer je mírným optimistou, jak řekl časopisu Vulture s odkazem na příliš mladou demokracii 20. let: „Snad jsme uplynulých šedesát let žili v demokracii solidní.“