Příliš krátkých 25 let

Upozornění na pomíjivost státu mají Češi před očima každý den. Je jím vlajka s modrým klínem, který ve společném soužití symbolizoval jeho slovenskou část. Společný stát už 25 let neexistuje, ale modrý klín zůstal. Prý teď zastupuje Moravu. Tento výklad se tak bezděčně stává jen dalším upozorněním na pomíjivost idejí, o nichž říkal T. G. Masaryk, že státy se jimi od svého vzniku udržují.

Nebyly to ideje, jež stály za vznikem dvou nových států 1. ledna roku 1993, byla to pouhá nechuť k udržení onoho jednoho původního. A přesto tyto části rozpadlého celku přežily, jejich obyvatelé si na ně zvykli, pro většinu z nich se staly přirozeným, někdy až posvátným vyjádřením jejich identity.

Z toho plyne, že státy mohou přežít i bez počátečních idejí, a dokonce posilovat vnitřní soudržnost pouhým udržováním své existence, jež se časem promění v samozřejmost. Nikdo dnes nezpochybňuje Slovensko a Česko ve formě samostatných států: mají takové být, protože takové jsou.

Kořeny odlišností

Zpočátku to ovšem žádná samozřejmost – zejména pro Slováky – nebyla. Jejich stát vznikl proti vůli většiny, a i jásot těch, kteří na silvestra o půlnoci zpívali slovenskou hymnu, byl poznamenán obavou ze selhání a náhlou osamělostí uprostřed chladně přihlížející Evropy.

Následovaly roky, kdy se stát za vlády Vladimíra Mečiara choval ke svým občanům nepřátelsky a utahoval šrouby autoritářského režimu. Slováci museli chtě nechtě hledat odpověď na otázku, jaký charakter státu – když už ho jednou mají – si vlastně přejí. Z tohoto hledání vzešla idea, že to má být stát demokratický a evropský. Vzhledem ke slovenské minulosti to vůbec není tak banální odpověď, jak by se to mohlo zdát.

Češi si tuto otázku klást nemuseli. S původní vlajkou včetně modrého klínu jim zůstal i pocit, že jejich stát hladce pokračuje ve své existenci. Jali se budovat kapitalismus v čele s Václavem Klausem a demokracii v čele s Václavem Havlem. Když pak přišel v roce 1998 první otřes demokratických institucí (opoziční smlouva), šrámy na nich nebyly dost hluboké, aby si vynutily otázku o charakteru státu a idejích, na nichž má stavět.

Shodou okolností se v témže roce o dva měsíce později Slováci ve volbách Mečiara zbavili a jali se dohánět demokratické zpoždění. Od té doby se oba státy paralelně vyvíjejí v jakémsi volném spojení, pozorují navzájem své politické cykly, v nichž se často míjejí. Z jejich vývoje lze ale také vidět, jak se státy, jež kdysi stály prakticky na jedné startovní čáře, mohou o čtvrtstoletí později v něčem tolik lišit díky událostem, jež nebyly nijak zákonité.

Takovou a vůbec ne formální odlišností je měna: Slováci platí eurem a Češi zůstali u koruny. Vstup Slovenska do eurozóny byl v roce 2009 důsledkem paniky z Mečiara a jeho málem úspěšné snahy vytrhnout zemi z Evropy a otočit ji na východ – a obranou proti možnému návratu mečiarismu v jiném hávu. Každodenní fyzická zkušenost s eurem tak už téměř celou dekádu buduje pouto k Evropské unii, byť často jen podvědomé.

A na vztahu k euru je také vidět, jak se dvě společnosti, jež měly k sobě velmi blízko, mohou od sebe některými postoji rychle vzdalovat. Podle posledních dat z Eurobarometru je 80 procent Slováků s eurem spokojeno, v Česku by si ho ale přálo jen 22 procent, vůbec nejméně z celé Unie.

Na těchto postojích pak lze dále ilustrovat, jak se obě společnosti odlišně vyrovnaly se samotným rozdělením federace. Je holým faktem, že pod společnou firmou „Československo“ byla geopolitická váha obou národů mnohem větší, než byl jen patnáctimilionový součet jejich obyvatelstva. Dnes by tehdejší republika působila jako důležitý člen EU ve střední Evropě (a její svorník), což by možná politiky nutilo ke strategické rozvážnosti – i s ohledem na Masarykovo dědictví.

Jenže rozdělením původní federace evropská váha obou nových států dramaticky klesla, byť v očích Slováků paradoxně stoupla, protože jako národ povýšili do kategorie sice malého, ale vlastního státu. Češi naopak do této kategorie spadli, aniž by si to pořádně uvědomili. V devadesátých letech jejich iluzi o přetrvávajícím významu středně velkého státu živil bezděky Václav Havel díky svojí mezinárodní autoritě. Po jeho odchodu se naplno projevila malost České republiky, zdá se však, že tento fakt vidí všichni, jen ne samotní Češi.

Jejich zaslepenost se projevuje postojem vůči EU, kdy se čeští politici chovají tak, jako kdyby Evropa měla usilovat o pozornost české strany a ne naopak. Tato zvláštní křeč se nedá vysvětlit jinak než neschopností uvažovat o Česku jako o malém státě přiměřeně malého významu, jímž se stal poté, co přišel o slovenskou část.

Strategii malého státu, tedy loajální vstřícnosti vůči velkým demokratickým spojencům, se naopak Slováci museli rychle naučit a měli tu výhodu, že iluzi o své velikosti nemohli nikdy podlehnout. To je důvod, proč je vztah k EU klíčovým tématem slovenské politiky, a jak ukazuje složení současné vlády, proevropská orientace dokáže pod Tatrami stmelit i někdejší úhlavní nepřátele.

Zkouška budoucností

Tato úvaha se může jevit jako myšlenkové cvičení bez praktického významu. Koneckonců toto čtvrtstoletí bylo pro oba národy tím nejlepším v celých jejich dějinách. Nikdy se Češi a Slováci neměli tak dobře a také se nikdy neměli tak rádi jako dnes.

V Evropě a možná ani na celém světě neexistují dva sousední národy s tak vřelým vzájemným vztahem, který se rozdělením společného státu ještě více utužil. To je opravdu zvláštní jev, který by měl zpětně potvrzovat správnost tehdejšího rozchodu.

Jenže neměli bychom zapomínat na to, že v právě uplynulé éře k nám byly dějiny velmi milosrdné. Československo se rozpadlo v době, kdy Evropa hleděla do budoucnosti s nadějí a sebevědomím, kterým nemohly otřást postkomunistické křeče střední a východní Evropy. Proto přijala dva nové malé státy vstřícně (v případě Slovenska řekněme přinejmenším shovívavě).

Nálada dnešní Evropy je úplně jiná, vstřícnost a ústupnost začíná být považovaná za slabost, kterou si EU nemůže dovolit, protože její budoucnost je příliš nejistá. Odtud pevnost a striktnost vůči Británii, Katalánsku a nejnověji i vůči autoritářským rozmarům polské vlády.

Taková doba příliš nepřeje malým a vrtošivým státům posazeným navíc v regionu, kam znovu pomrkává nevyzpytatelná východní velmoc považující to tady za své hřiště. Takže možná leckoho v nadcházejících časech a jejich turbulencích napadne, zda by nebylo výhodnější žít ve společném státě, který by oběma národům poskytl větší odolnost vůči hrozbám, ale také silnější pocit odpovědnosti za osud Evropy.

Dvacet pět let prožitých v bezpečném závětří velkých dějin nabízí dost důvodů pro tvrzení, že rozpad Československa byl správný krok. Ale až příští čtvrtstoletí, jež může být o hodně drsnější, správnost toho kroku historicky potvrdí.

Faktem však je, že pro Čechy i Slováky byla uplynulá éra nejdelším obdobím kontinuity – státu i vývoje – v jejich moderních dějinách. Je samozřejmě provázeno společenskými i politickými krizemi a například dnes se Slováci dívají na Čechy s údivem, jak může mít národ, který vždy považovali za politicky vyspělejší, v čele státu politiky tak nízké úrovně. To vše se ale může kdykoli změnit, jako když převrátíte přesýpací hodiny – současná slovenská stabilita je ve skutečnosti velmi křehká.

A tak nakonec nejzajímavější zjištění po 25 letech odděleného vývoje je to, že státy i jejich ideje jsou sice pomíjivé, ale také mohou přežít v jiné formě. Masarykova idea jednoho československého národa vzala za své, ale přežila v jiné formě díky výjimečně silnému vztahu Čechů a Slováků. A Masarykova idea liberální demokracie západního typu také v obou státech přežívá, byť někdy vinou populistů v pokřivené formě. Snad se ukáže být dostatečně silnou i pro další čtvrtstoletí.

Autor je redaktorem slovenského Denníku N, dříve působil jako šéfredaktor Respektu.