Kníže Karel, politik český

Na židli uprostřed poslanecké kanceláře sedí starý muž. V lesklé vestě a s dýmkou v prstech působí světácky, v židli ale sedí mírně skrčený a unavené oči má upřené před sebe kamsi do prostoru. Tento týden mu bude osmdesát, což z něj dělá nejstaršího poslance v historii českého parlamentu. Místo aby si užíval odpočinku, který k jeho věku náleží, sedí v kanceláři a čeká, až se sejde sněmovna. Pak se odebere do své poslanecké lavice a bude se věnovat tomu, co ho odjakživa zajímalo nejvíc – politice. „Když se v dětství začne politika zabývat vámi, tak se potom začnete zabývat i vy jí,“ komentuje svou situaci.

Karel Schwarzenberg je fenoménem, který v Česku nemá obdoby. Příslušník starého šlechtického rodu, jehož jméno má v Evropě zvuk, je zároveň úspěšným českým politikem. Dnes to zní jako něco zcela samozřejmého. Fakt, že bývalý emigrant a kníže z evropského rodu usedl v českém parlamentu, je však výsledkem pozoruhodné souhry několika zdánlivě nesouvisejících náhod. A také jeho upřímného zájmu o českou kotlinu.

Zchudlý šlechtic

To, na co Karel Schwarzenberg zřejmě nikdy nezapomene, se stalo jednou odpoledne na konci léta roku 1947. Bylo mu devět let a trávil prázdniny na rodinném zámku v jihočeských Čimelicích, když si ho matka zavolala k sobě do pokoje. „Vidím, jak tady všechno miluješ a vyžíváš se v tom. Musím tě upozornit, že všechno ztratíme a asi budeme muset odejít ze země,“ řekla mu tehdy. Matčina slova se během příštího roku vyplnila: po komunistickém převratu se šlechtici stali třídními nepřáteli a byl jim zabaven veškerý majetek. Karel i s rodinou v prosinci 1948 z Československa utekl do Rakouska s tím, že domů se zřejmě už nikdy nevrátí.

V Československu byli orličtí Schwarzenbergové, ke kterým Karel a jeho rodina patřili, bohatým rodem, vlastnili zámky a lesy, do Rakouska ale přišli coby chudí, okradení šlechtici. Nejdříve žili u Karlovy babičky z matčiny strany ve vile nedaleko Salcburku, později se přestěhovali do bytu ve Vídni. Děti nosily obnošené šaty, které jim věnovali příbuzní, rodiče si museli najít práci (otec byl knihovníkem, matka sháněla zakázky pro firmu vyrábějící hliníkové střechy). „Nebyli bohatí, ale měli pěkný byt a v něm panoval bohatý sociální život, který organizovala matka. Chodili k nim na večeři a oběd důležití lidé. Karel byl vychován, aby se z něj ve společnosti stal někdo uznávaný,“ vzpomíná Schwarzenbergův dlouholetý přítel a vídeňský galerista John Sailer.

S mladým knížetem se poznal na studiích práv ve Vídni. „Já pocházel ze sociálnědemokratické rodiny, on z aristokratické. A bylo to vidět. Mluvil i pohyboval se jinak. Když dáma vstoupila do místnosti, tak povstal, ale působilo to nějak přirozeně.“ Navzdory odlišným názorům se z mladíků stali přátelé a spolu objevovali vídeňský noční život. Navštěvovali bary Strohkoffer a Marietta a později i kavárnu Hawelka, kde se scházeli vídeňští umělci a intelektuálové. „Byl hrozně zvědavý. Zajímalo ho, jak žijí jiní lidé, chtěl se potkávat s umělci i politiky, chápat, jak uvažují,“ vzpomíná Sailer. Schwarzenberg byl tehdy přesvědčený, že se stane novinářem.

Osud tomu ale chtěl jinak. V listopadu roku 1958 si mladého bohéma k sobě do paláce v centru Vídně zavolal jeho strýc Jindřich. Chystal se mu oznámit doslova převratnou novinu, která měla změnit jeho život. Strýc patřil do bohaté hlubocko-krumlovské větve schwarzenberského rodu, která vlastnila hrady, zámky a rozsáhlé pozemky v Rakousku i Německu. Dědictví měla teoreticky získat Jindřichova dcera Elisabeth, rigidní schwarzenberský rodový zákon ale mluvil jinak – majetek vždy dědí mužský potomek, aby se nedělil. Strýc proto Karlovi oznámil, že ho adoptuje.

Ani ne dvaadvacetiletý chudý český šlechtic se tak najednou stal dědičným princem schwarzenberského domu a výhledově jedním z nejbohatších lidí v Rakousku. Musel začít studovat lesnictví a projít praxí ve venkovských revírech. Už se nemohl tolik věnovat bohémskému životu a vyhlídky na novinářskou dráhu se rozplynuly. Na druhou stranu ale významně stoupla jeho společenská prestiž. Když pak strýc Jindřich v roce 1965 předčasně zemřel, Karel přerušil studia a naplno se věnoval správě rodinného majetku.

Spojen s Čechy

Mladý kníže měl enormní zájem o politiku, v té rakouské však nikdy nedostal tu správnou příležitost. Ať už to bylo nedůvěrou rakouských stran k aristokratům, jeho politickou nezařaditelností (přátelil se jak s konzervativními lidovci, tak se socialisty) nebo o to prostě sám příliš nestál, role Karla Schwarzenberga v rakouské politice se omezovala na neformálního rádce, kterému byli někteří politici ochotní občas naslouchat.