Pád Kirkúku

Když vůdce přijde o polovinu své říše a jeho vláda o hlavní zdroj svých příjmů a zhroutí se sny jeho lidu o nezávislosti, a to vše za pár dnů, asi by byla namístě omluva. Masúd Barzání, prezident iráckého Kurdistánu, však nic takového neřekl. Tváří v tvář bleskovému postupu Iráčanů ustoupily minulý týden kurdské síly z území, které okupovaly od pádu Saddáma Husajna v roce 2003. Barzání obvinil „zrádce“ a řekl, že bude bojovat dál.

Náhlý kolaps pešmergy, kurdských bojovníků, a současně konec kurdského snu o vlastním státu podivně kontrastují s nabubřelými sliby, jež Barzání učinil před porážkou. Minulý měsíc naléhal na uspořádání referenda o nezávislosti Kurdistánu, nejen v původních hranicích, ale také v oblastech, které jeho síly od roku 2014 dobyly ve válce proti takzvanému Islámskému státu. Patřilo tam i ropné město Kirkúk, jež se mělo stát dojnou krávou kurdského státu.

Na neurčito

Západní spojenci, sousedé a mnozí Kurdové Barzáního žádali, aby od svého plánu upustil. On však svou hru s ohněm rozšířil. Při pohřbu Džalála Talabáního, bývalého prezidenta Iráku a Barzáního dřívějšího rivala, zahalil rakev do kurdské vlajky, dal zahrát kurdskou hymnu a irácké hodnostáře z Bagdádu posměšně posadil dozadu. Když Turecko, Írán a Irák vyslaly k hranicím své tanky, aby Barzáního přiměly k odstoupení, on to odmítl jako plané naparování. To, co bylo získáno krví, bude krví také bráněno, prohlásil. I kdyby padly tisíce, dodali jeho úředníci, kurdský stát vznikne.

…