Divadlo Okamura

Následující reportáž  je součástí výběru TOP článků za rok 2017, které připravil šéfredaktor Respektu Erik Tabery spolu s výběrem nejlepších rozhovorů. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se našimi předplatiteli. 

Na dvorku mezi dvěma budovami odděleném od ulice mříží stavějí dva muži na konstrukci transparent s nápisem „Ne islámu, ne teroristům“ a podobenkou Tomia Okamury. Jsme v pražském Karlíně, před chvílí odbila čtvrtá odpolední a hlouček třinácti příznivců úspěšného českého populisty tady už čeká na svého gurua. Když Okamura v černém kabátě a naleštěných botách konečně dorazí, může začít to, kvůli čemu tady všichni jsou: natáčení jeho volebního videoklipu. „Tahle země je naše,“ říká lídr dramaticky do kamery, vedle níž stojí v roli režiséra jeho dvaadvacetiletý syn Ruy, a rozvážně kráčí při řeči směrem k objektivu, „nedáme si ji vzít.“ Pak znovu a pak ještě jednou – tentokrát hlouček příznivců znázorňuje Česko a kráčí pomalu za svým vůdcem a nakonec se třináct lidí před kamerou změní v občany, které Okamura právě potkal, vesele s nimi rozmlouvá a třese si s nimi rukou.

Za hodinu je hotovo, Okamura spěchá ke svému autu a vyráží na další štaci předvolební pouti. Bude vyprávět lidem, že je třeba nejdřív zatočit s parazity na dávkách, kteří nechtějí pracovat,…