Všichni zpívají stejnou písničku

Trochu rozumí hudbě, ne moc dobře zpívá, ale o tom, co bylo, je a bude cool, má James Murphy až akademické znalosti. Osvědčil je už v prvním singlu Losing My Edge z roku 2002, kde svým typicky deklamujícím stylem popisoval do elektronického beatu památné okamžiky z dějin populární hudby. Jeho smysl pro efektní show pak vygradoval, když na jaře roku 2011 ohlásil, že chystaný koncert v Madison Square Garden bude vůbec poslední, který jeho kapela LCD Soundsystem kdy odehraje.

Tehdy byl na naprostém vrcholu. LCD Soundsystem zosobňovali to nejlepší z newyorské scény po roce 2000, měli obdiv kritiků a nominace na Grammy. Z tříhodinového vystoupení zaznamenaného na DVD se stal jeden z mimořádně dojemných okamžiků populární kultury. Situace, kdy umělec i publikum vědí, že něco končí. Jenže James Murphy si s publikem pohrál. Za rozhodnutím rozpustit kapelu byla nechuť ze slávy, ale také plán povýšit LCD Soundsystem na kultovní formaci, jež se v nejlepším vypaří, aby se mohla s fanfárami vrátit.

Ten okamžik nastal s albem American Dream: podmanivou nahrávkou, na níž Murphy opouští někdejší uštěpačnost a ve svých sedmačtyřiceti letech hovoří o tom, jaké to je stárnout s kapelou, jaké to je ztrácet přátele nebo sledovat, jak umírají jeho hudební hrdinové z mládí – od Alana Vegy ze Suicide přes Loua Reeda a Davida Bowieho po Leonarda Cohena.

Komu to říct?

„Všechny newyorské příběhy jsou příběhy realitního trhu,“ prohlašuje novinář Alan Light v aktuální knize…