Zájem Charlieho Garda

Těžko si vzpomenout, kdy naposledy nějaké miminko tolik zaměstnávalo globální média, papeže i amerického prezidenta. Charlie Gard, jedenáctiměsíční kojenec trpící extrémně vzácným genetickým postižením, strhl na sebe v minulých týdnech takovou pozornost nejen proto, že dilemata kolem jeho života a smrti byla skutečně srdcervoucí – pro rodiče, lékaře i soudce. Chlapcův příběh v nás rezonuje také tím, že odhaluje obecnější otázky, které ve věku supermoderní medicíny nebudou na rozdíl od jeho nemoci až tak vzácné: Kdy má ještě smysl člověka léčit a kdo má vlastně právo tuhle otázku rozhodnout.

Charlie se narodil ve Velké Británii s degenerativním onemocněním, které postupně paralyzuje různé orgány včetně mozku a dýchacích svalů. Historie zná jen patnáct zdokumentovaných případů zcela stejného typu postižení, všechny děti se dožily jen pár měsíců. Prognóza tedy vypadala bezútěšně.

Charlieho rodiče ale požadovali možnost vyzkoušet experimentální léčbu v USA, nemocnice jim to nechtěla povolit a případ skončil vypjatým soudním sporem. Všechny instance nakonec rozhodly stejně:  pro tuhle konkrétní genetickou poruchu by nevyzkoušená léčba pouze zhoršila utrpení miminka. Převoz do USA soudy zakázaly a Charlie Gard zemřel minulý pátek v londýnském hospici.

Klíčovým bodem sporu se stala otázka, kdo vlastně v podobném případě hájí nejlepší zájem dítěte. Jsou to rodiče, odborníci, nebo soudci? Přestože emocím rodičů nemocného dítěte každý rozumí, Británie správně rozhodla, že v tomhle složitém případě nemohou mít jediné slovo. Snaha zachránit život milovaného potomka za každou cenu nemusí být totéž co Charlieho zájem. Šance na úspěch experimentální léčby byly minimální a riziko utrpení velké (chlapec měl vlivem poškození mozku silné záchvaty). Po zvážení všech pro a proti zkrátka soud dospěl k názoru, že Charlieho zájmem je v klidu zemřít.

Právě tohle „nechat odejít“ je umění, které se v budoucnu budeme muset znovu naučit. S rozvojem medicíny se nabídka možností léčby nesmírně rozšířila a paleta sahá od prověřených oficiálních postupů, přes experimentální terapie až po alternativu. Skoro vždycky se dá něco zkusit a vyhnout se obávanému konci. V jistou chvíli ovšem takový postoj přináší jen dramata plná stresu a protahovaného utrpení.

Krajní případy lidí v kómatu připojených na přístroje jsou jen špičkou ledovce tohoto dilematu prodlužování života umělou podporou. V mnohem všednější verzi a bez mediální pozornosti jej prožívají zástupy lidí v ordinacích onkologů při debatách o dalším kole chemoterapie nebo senioři v pokročilém věku zvažující rizikovou operaci. S tím, jak bude populace stárnout a možnosti medicíny narůstat, bude otázka, jak dlouho má smysl vypomáhat tělu před doléhajícím zánikem, stále naléhavější.

Každý si ji samozřejmě musí zodpovědět sám. Ale je dobré občas nahlas připomenout, že neléčit neznamená vzdát se, rezignovat nebo ztratit naději. V jistou chvíli to znamená uvolnit napětí a nechat odejít falešná očekávání. Vůči faktu, že lidský život nevyhnutelně míří od kolébky do hrobu, totiž ještě nikdo nevymyslel úlevnější postoj než přijetí.