To je Ukrajina, to neřeš!

Můj den začal v půl šesté ráno a trval dvacet šest hodin. Probouzím se ve vlaku. Ač na lehátku, moc dobře jsem se nevyspal a v puse cítím pachuť včerejšího piva. Vstávám, jím snídani od stevardky a lituju těch kamarádů, kteří si lehátko nekoupili a lámali se celou noc v sedačkách. Rychlý úklid, pohled do prázdného kupé, a vystupuju v Košicích. Je čtvrt na sedm.

Na Ukrajinu nás jede sedm. V autobusu do Užgorodu kujeme plány a rozdělujeme barvy. Vezeme jich 13 kilo a budeme jimi malovat turistické značky. Plánujeme obnovit asi 50 kilometrů značení v okolí Jasině, jak Tonda domluvil s lidmi z Karpatského turistického spolku. Projet Slovensko-Ukrajinskou hranici trvá několik nudných hodin, což by člověka ze schengenského prostoru mohlo rozhodit. My zůstáváme v klidu - na Ukrajinu nejedeme poprvé a víme už, co očekávat. Bezprostředně za hranicí začíná Užhorod, kde vyměňujeme peníze a sháníme odvoz dál na východ. Hřivna od loňska zase klesla, už je pod devadesáti haléři. Bankomat na nádraží má stále největší bankovku 200 UAH, což teď už nestačí pomalu ani na autobus do Rachivu.

Kvalita dopravy se směrem na východ rychle zhoršuje. Zatímco do Užhorodu jsme dorazili ještě autobusem, do Rachivu už jedeme maršrutkou – to je Ford Transit, do kterého jsou vestavěné sedačky pro dvacet lidí a běžně jich tam cestuje i třicet. Po děravých státovkách se pomalu kodrcáme přes Mukačevo, Chust a Solotvinu a cestou si pochvalujeme, že prší a není vedro. Je to jen 200 kilometrů, ale trvá to přes čtyři hodiny. Snažím se dospat, ale příliš to drncá, nejde to.

Do Rachivu přijíždíme v osm večer. Na nádraží čeká Dima, šéf Rachivské základny horské služby, s kamarádem Andrejem a jeho dodávkou. Vnitřek stařičkého Volkswagenu připomíná čajovnu. Vzorovaný koberec na podlaze i na stěnách, cestující sedí na malých dřevěných stoličkách bez opěradla. Sedám si s Dimou dopředu a vidím, že auto neukazuje rychlost, teplotu ani stav paliva, nic. Na přístrojové desce funguje pouze červená kontrolka mazání motoru, která stále svítí, jen v zatáčce občas pohasne. Andreje to ale nijak nevzrušuje a řítí se s námi jako blázen do Jasině. Taková už je Ukrajina. Cestou se Dimy ptám na ženu a děti a povídáme si o tom jak je to u nich a jak u nás. Naposledy jsme se viděli před rokem a tak je o čem si povídat. V Jasini nám Dima domluvil ubytování a večeři. V devět večer skládáme batohy v pěkně zařízeném penzionu a plánujeme co dál. Dima slibuje, že půjdeme všichni do sauny, a že musím také navštívit jeho hospodářství. Najednou mu ale zvoní telefon a jeho úsměv pohasíná. „Ondro, musím do práce.“ Říká mi smutně. „Pod Hoverlou se ztratili dva chlapi, já teď musím do služby“. „Dimo, chceš pomoct?“ vypadne ze mě. Viděl jsem už ukrajinské záchranáře pracovat a vím, že je každá ruka dobrá. Dima chvíli váhá, ale pak souhlasí. Jen holky s sebou brát nechce. Katka a Zuzka tedy zůstanou doma, ale já, Tonda, Jirka, Vláďa a Dědek se přidáme k pátrání. Zatímco Dima svolává svoje lidi do akce, rychle zhltneme misku řídkého boršče. Pro mě je to první jídlo za celý den, tak si nestěžuju. Pod hřeben Hoverly je to kus cesty, tohle bude na déle. Beru si nepromokavou bundu, do kapsy dvě horalky, světlo, mapu a GPS. Nasedáme znovu do dodávky a uháníme zpátky do Rachivu. Jen díky navigaci vidím, že Andrej jede v obci přes sedmdesát a na klikaté a rozbité horské silnici stovkou. Na Rachivskou stanici horské služby dorážíme před desátou, čeká tu už další záchranář. Andrej se loučí a my vystupujeme. „Dál jedeme tímhle!“ ukazuje Dima na skříňový GAZ-66 s metr vysokými koly a hned se šplhá do kabiny a startuje.

Motor, o deset let starší než já, nechce naskočit. Dima seskakuje, odklápí kabinu a ruční pumpičkou pumpuje benzín do motoru. „Dimo, tady ti z toho valí benzín!“ upozorňuju ho na prasklou hadici. Dima nadává a jde do auta pro nářadí, zatímco Jirka se noří pod kabinu GAZu. Očekávám, že tam, kde se provozují stará auta, musí být dílna s ponkem a hromadou umaštěných náhradních dílů. Ale těžce se pletu, na stanici horské služby ani v požární zbrojnici nenajdu nic, marně hledám pásku na dotěsnění přívodu paliva. Nakonec zdravotník otevře brašnu, a podává Jirkovi papírovou leukoplast. Ostatní záchranáře celá situace nijak netankuje, postávají okolo a pokuřují cigarety, benzín nebenzín. To už je prostě Ukrajina. Krátce po desáté Dima vrací kabinu GAZu zpátky a motor naskočí. Jedem!

Pod hřeben Hoverly, na místo kam se ještě dá dojet je to 35 kilometrů. Auto v terénu nejede rychleji než dvacítkou a i tak to uvnitř hodně hází. Cestou si Dima přijde sednout k nám dozadu. „Kluci, teď jsem kontroloval motor, hadička je suchá!“ hlásí nám nadšeně. Z kabiny vzal zelenou plechovou krabici s vojenským potiskem. Raketové signální světlice, 35 kusů. Rok výroby 1962, odpalují se z ruky. Na nočním zásahu musíme dát vědět, že se blížíme. Ptám se po kožených rukavicích, ale nikdo je nemá. S Dědkem zbytek cesty otevíráme krabici světlic. Moc dobře to nejde a řidič nás na výmolech neustále přesýpá po ložné ploše tam a zpět.

Z auta vystupujeme krátce po půlnoci. Ztracení kluci nahlásili poslední polohu u jezera Brebenskul a dostali zprávu, aby tam počkali. Přehlížím situaci: Máme to k nim dvě hodiny pochodu. Řidič zůstává u auta a rozdělává oheň. Dál s námi krom Dimy jde záchranář jménem Michail, za ním zdravotník, jeho syn, rovněž dobrovolník jako my a ještě jeden záchranář, jehož jméno neznám. I s námi pěti je to deset lidí. Z místních jediný Dima má pohorky, protože jsem mu je loni koupil. Ostatní mají vysoké holiny nebo kecky na běhání. Dokonce není pravidlem, že by všichni měli světlo. Udělalo se ale lepší počasí a svítí měsíc, naštěstí. Každý si bere do kapsy pár světlic a vyrážíme. Michail navíc co chvíli odhazuje petardu, prý aby nás slyšeli, že už jdeme. Myslím si o tom svoje, zní to totiž jako střelba, neříkám ale nic. Do kopce nám místní horalé nestačí, a co chvíli na ně čekáme. Pak ale ve tmě sejdeme z cesty a potřebujeme zas jejich radu, kudy dál. Okolo 1600 metrů nad mořem začíná kosodřevina, o sto metrů výše už je jen v ostrůvcích nízkých keřů. Jirka cestou vystřelil světlici, ale ve výšce, kde vybuchla, je docela hustá mlha, proto další neplýtváme. Jsem rád, raketový motor může taky vybuchnout v ruce.

Zhruba ve dvě hodiny ráno dorážíme pod morénu ledovcového jezera Brebenskul a roztahujeme se do rojnice. Netrvá to ani pět minut a máme, co jsme hledali. Dva kluci, zavrtaní do spacáků, leží pod křovím kosodřeviny. Vypadají, že jim nic není. Vláďa k nim přistupuje, a zostra se jich ptá, zda jsou to oni, kdo volali horskou službu. Ptá se, kolik jich vyrazilo na cestu, zda pili alkohol nebo užívali omamné látky. Kluci trochu vyděšeně odpovídají. Dima jim nalévá horký čaj z termosky a já dávám dohromady, co se to vlastně stalo. Kluky na hřebenu přepadl silný vítr a déšť, chtěli nouzově postavit stan, ale vítr jim ho rozerval. Tak ho tam nechali a sešli k jezeru Brebenskul, odkud si zavolali horskou službu. Volali před devátou večer, bylo ještě světlo. Pomoc přišla po více než pěti hodinách. Pozitivní ale je, že jejich tísňové volání nikdo nebral na lehkou váhu a horská služba cítila povinnost je najít. Dělali přitom to nejlepší, co dovedli, tedy alespoň někteří z nich. Můj úžas roste, když vidím, že ani ne padesát metrů daleko stojí neporušený stan a v něm dvojice turistů. Ptáme se kluků, proč nevyhledali pomoc tam. Ptáme se ve stanu, proč klukům pomoc nenabídli. Odpovědím nerozumím. To je Ukrajina, to neřeš. Vlastně se naštěstí nic nestalo.

Kluci mají přes ponožky nasazené igelitové pytlíky, které jim nahoře koukají z bot. Smysl tohoto opatření mi uniká, ale není to poprvé ani naposled co to vidím. Dneska jim to teda moc platné nebylo. Cestu dolů z hor zvládnou po svých, jen batohy jim bereme. Ani jeden z nich nemá světlo. Jdu proto s jedním a svítím mu na cestu. Snaží se svítit si smartphonem, ale každou chvíli mu upadne do bahna a pak si jej čistí o mokrou trávu. Když se to stane asi počtvrté, radím mu, ať si ten telefon schová, nebo o něj nadobro přijde. Poslechne mě a nechá si svítit mojí čelovkou. Michail po cestě stále hází petardy. Komu tím co signalizuje, to teď už neví ani Dima. Klesáme několik set výškových metrů, ale postupujeme stejně pomalu jako cestou nahoru. Můj zbloudilec se co chvíli natáhne. Okolo čtvrté ráno jsme zpátky u auta. Hoří tam velký oheň a z nás padají poslední zbytky napětí. Michail a zdravotník vyndávají z auta domácí sýr, špek, chleba, nakládané okurky,  zavařené maso a nabízejí všem pořádné posilnění. Vděčně se na to vrháme, a dostáváme k tomu stakan vodky. Přijde k duhu. Řidiči si vodku nedávají – Respekt, poznamenávám si do paměti.

Kořalka a dobré jídlo nás zahřejí. Sklízíme tábor a jedeme GAZem zpátky do Rachivu. Tonda usíná a skládá se na lavici. Na horské cestě v autě nadskakujeme třicet centimetrů vysoko nad lavicemi, ale Tonda i přesto spí. V půl sedmé vykládáme kluky v Rachivu na nádraží. Po sedmé jsme zpět v Jasini a jdu se osprchovat. Holky budou akorát vstávat. Jirka nadhazuje, že teď by byl ten pravý čas rozmíchat barvy a jít značit. Všichni se tomu zasmějeme. V pokoji s Tondou věšíme celtu přes okno, a po šestadvaceti hodinách konečně můžeme říct, že včerejšek už je minulostí.