Když si indiáni nevěděli rady, zašli pro radu za radou starších. I dnes z podobných důvodů pěstujeme přirozenou úctu a respekt ke stáří a předpokládáme, že bude stejně moudré, jako bylo to indiánské.
Jenže tenhle převod do současných reálií úplně nefunguje a důvody jsou minimálně dva. Zaprvé, rada starších tenkrát s ohledem na průměrnou dobu dožití znamenala partu lidí maximálně kolem padesátky, zatímco dnes by šlo spíš o pokročilé důchodce. Jenže i dvacetiletý rozdíl se v lidské povaze už dramaticky pozná – je medicínsky potvrzeno, že starší člověk už má většinou rád své jisté, nehledí s nadšením na nové věci, spíš kolem sebe hledá potvrzení sebe samého než zpochybnění myšlenek, s nimiž prožil celý život; vůbec se začíná zabývat víc sám sebou a svým zdravotním stavem, stoupá výskyt depresí, poruch paměti či soustředění. Jistě, i někteří devadesátníci by svým nadhledem a životní moudrostí leckoho mladšího strčili do kapsy, ale většinová statistika je bohužel neúprosná.
Druhým aspektem je rychlost změn, které často nestíhají vnímat ani mnohem mladší ročníky. Kupříkladu chytré telefony – postavily svět na hlavu a to jsou k dispozici teprve deset let! A co teprve sdílená ekonomika, globalizační tlaky, robotizace… S podobnými výzvami se padesátník nejspíš popere přece jen o něco odhodlaněji než sedmdesátník.
Věková pyramida se zásadně přeskupuje směrem k vyšším věkovým kategoriím – v roce 1945 představovali lidé nad 65 let pouze osm procent populace, zatímco dnes je…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
