Proč je dobré neztratit lidovce
Konec koalice má logiku, byť v učebnicích politického marketingu zářit nebude
Pro hybatele důležitých událostí má historie jeden akt milosrdenství: jakmile se jejich kroky stanou realitou, je už zbytečné dumat nad nimi optikou „co by bylo kdyby…“. Ani v případě lidovců se už nedozvíme, kudy by se ubírala česká politika, kdyby se rozhodli navzdory chmurným předvolebním průzkumům setrvat v koalici s hnutím Starostové a nezávislí (STAN). Zda by v návaznosti na to buď vyhráli velký nárůst vlivu, nebo by naopak vypadli ze sněmovny a ztratili klíčovou část své politické moci. Lidovecká sázka na strategii „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“ je tedy mimo kategorie „lepší“, či „horší“.
Jde o rozhodnutí, které musí brát všichni takové, jaké je. Do voleb vnáší jistotu lidovecké účasti v příštím parlamentu a Andreji Babišovi komplikuje vyhlídky na možnost jednobarevné vlády. Zároveň ale rozpad koalice ukončil možné vyhlídky na posun lidovců do pozice hlavní reformní, jasně prodemokratické a prozápadní politické síly v Česku.
Iluze liberálních hlasů
Lidovecký instinkt ovládnout spojením se Starosty politický střed byl naprosto srozumitelný a zdál se i docela dobře načasovaný. Není těžké propadnout pocitu, že mezi Babišem, sociálními demokraty a ODS existuje výrazný prostor pro reformně orientované, proevropské, středově laděné politické uskupení. Zvlášť patrné to bylo na jaře, kdy se TOP 09 jako další element pravého středu propadla v několika průzkumech k pětiprocentní hranici, nebo dokonce pod ni. Ke spojování sváděl i zdejší způsob…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu