Snad nikoho už není třeba přesvědčovat, že Emil Hakl je bravurní stylista, mistr dialogu a citlivý pozorovatel okolního světa. Autorovy knihy ale mnohdy připomínají spíš poetizovaný deníkový záznam posmutnělého života jeho hrdinů. Jsou to obvykle muži středního věku, neschopní dlouhodobějších vztahů, outsideři, kteří za svou životní strategii zvolili rezignovaný ústup. Křehcí ironici, kteří sice empaticky vnímají svět, vztahy a dění kolem sebe, ale nemají sílu nebo chuť se pro něj nadchnout. Jejich zálibou jsou procházky městskou krajinou, jejich vášní zasvěcené debaty o vývoji letounu Mig-15 nebo tloušťce pancíře nacistického tanku Panzerkampfwagen VI Tiger. Z jejich příběhů není cítit snaha něčeho podstatného se dobrat. Ponořit se pod stojaté hladiny jejich životů.
Výjimkou jsou Haklovy prózy, v nichž autor románový svět těchto existenciálních hypochondrů překračuje. Například v knize O rodičích a dětech, v níž působivě zachytil napětí a svéráznou citovost vztahu mezi otcem a synem. Nebo ve sbírce povídek Pravidla směšného chování, kde se hrdina musí smířit s otcovou smrtí a vydává se do delty Dunaje, aby tu vysypal jeho popel. O podobný přesah a vykročení se Emil Hakl pokouší i v aktuální próze Umina verze. Vypráví v ní o lásce mezi člověkem a humanoidem.
Tak trochu humanoidka
Zápletka se zprvu zdá poněkud surrealistická. Hlavní hrdina Ef si při vynášení odpadků zabouchne dveře a ocitne se před zamčeným domem s…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
