Dopis ze Salenta

Obtloustlý britský šedesátník Timothy Edwards se slamákem na hlavě se opírá o klacek, aby mu na prudké bahnité stezce mezi kávovníky nepodjely nohy zastrčené v gumácích. Vykládá při tom zaníceně a obšírně o historii zdejší kávy pro patnáctičlennou skupinu turistů z celého světa. Už chápu, proč mě jeho kolumbijští zaměstnanci na recepci jeho hostelu při objednávání návštěvy plantáže varovali, že se prohlídka může řádně natáhnout nad plánované tři hodiny. Edwards patří k těm, kdo si bez ohledu na posluchače užívají, když něco vykládají.

Jenže on vypráví vskutku zajímavě. Nejen o kávě, kterou sám na pěti hektarech pěstuje a prodává pod značkou Don Eduardo. Ale také o tom, jak dostal malebné koloniální městečko Salento do batůžkářských itinerářů. „Nemůžu říci, že jsem na to pyšný. Když vidím, co se tady nyní děje, je mi smutno,“ říká později při plechovce tmavého piva Colombia Club. „Jednou v době nejvyšší sezony před Vánocemi jsem jel ze Salenta vyzvednout na letiště pár hostů. Obcí nešlo projet a i za vjezdovou cedulí proti mně pomaloučku popojížděla kolona aut. Začal jsem je počítat – bylo jich 475. Chápeš, v takovém zapadákově se udělala dopravní zácpa,“ diví se nahlas Edwards.

Když do pětitisícového městečka pěstitelů kávy poblíž národního parku Cocora před 13 lety přijel, bylo už na radaru domácích výletníků. Ale Kolumbie byla ve vystrašených očích západních turistů kvůli povstání několika levicových guerill a kvůli válkám různých mafií o rozdělení trhu s kokainem…