Vzpomínka na velkou vodu

Před dvaceti lety zasáhla Českou republiku masivní povodeň. Bylo to přírodní drama, které je u nás jen málokdy k vidění, padaly domy, ničila se pole, silnice, tratě a umírali lidé. Odehrávala se řada tragédií, ale také se v tu dobu ukazovalo to nejlepší ze zdejší společnosti. Téměř okamžitě se totiž vydaly tisíce lidí pomáhat, ještě více pak přispívalo finančními a jinými dary.

Když povodně vypukly, pracoval jsem zrovna jako elév ve směně České televize. Tehdy ještě nebylo kontinuální zpravodajské vysílání, ale během záplav se vysílalo velmi často, aby lidé měli informace, co přesně se děje. Redakce zpravodajství se chvílemi měnila v navigační centrum, například když byl nákladní vůz naložený pomocí, ale nemohl se dostat na místo určení a žádal o radu, kam s tím má jet. V televizi tehdy zůstávali lidé přes čas, rušili dovolené, aby mohli informováním pomáhat.

Velmi podobné výjevy jsem pak sledoval i přímo na místech neštěstí. Zejména Člověk v tísni dokázal rychle připravit autobusy, které rozvážely dobrovolníky tam, kde bylo potřeba. Málokdy bylo tak dobře vidět, jak podstatné je, když fungují místní komunity. Když měli lidé pocit, že žijí v obci, kde si vzájemně pomáhají, přijímali události mnohem klidněji než v místech s rozpadlými vztahy.

Česká republika tragickou událost zvládla dobře, jen jsme se nedokázali zcela poučit v tom ohledu, že je třeba nechat přírodě jistý přirozený prostor, aby nepáchala takové škody na lidských obydlích. A že je například nutné věnovat pozornost stavu půdy, která je u nás ve stále horší kondici.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor